Zrození hbitého průzkumníka: Vývoj německého kolového obrněnce SdKfz 222
Žádná armáda světa se na bojišti neobejde bez kvalitního průzkumu. Třetí říše pro své mobilní formace vyvinula širokou škálu kolových obrněných automobilů, které měly průzkumníkům poskytnout odpovídající mobilitu, dostatečnou ochranu a palebnou sílu
Obrněné automobily měly v německé armádě dlouhou tradici, jejíž kořeny sahají až do období Velké války. Vůbec prvním vozidlem tohoto druhu v inventáři meziválečného Reichswehru se pak stal čtyřkolový typ Kfz 13, jehož výroba začala v roce 1932. Šlo o velmi jednoduchý design vycházející z civilního automobilu Adler Standard 6, na jehož šasi továrna Daimler-Benz umístila lehce pancéřovanou, shora otevřenou nástavbu.
Pouze pro výcvik
Na tento stroj se nicméně již od začátku pohlíželo jen jako na prozatímní řešení, jehož účelem měl být primárně výcvik osádek. Mimo jiné to také znamenalo, že u Kfz 13 se nepočítalo s bojovým nasazením, a pro účely možné války mělo vzniknout pokročilejší vozidlo. Zde do příběhu vstupuje požadavek Zbrojního úřadu (Heereswaffenamt) na sérii tří univerzálních kolových podvozků Einheitsfahrgestell), které měly posloužit jako základ pro celou sérii vojenských automobilů.
My se zaměříme na platformu pro těžké automobily (Einheitsfahrgestell für schwere PKW), jejíž výroba od roku 1934 běžela v továrně Horch. Ta se stala základem pro návrh firmy Eisenwerk Weserhütte na kompaktní obrněný automobil pro potřeby motorizovaných průzkumných jednotek. Plné označení stroje znělo leichte Panzerspähwagen (doslova „lehké obrněné průzkumné vozidlo“), známější je ale pod inventárním označením SdKfz 221.
Dvě nebo všechna kola
Základem automobilu byl výše popsaný univerzální podvozek, který měl vzadu umístěný motor a náhon na všechna čtyři kola. Za zmínku stojí poměrně složitý systém odpružení – každé kolo bylo k rámu připevněno dvojicí nestejně dlouhých nosníků umístěných na dvou listových pružinách. Pružiny pak byly připevněny na dva tlumiče pérování. Na podvozku spočíval obrněný svařovaný trup sestávající z nápadně zkosených pancířů. Čelní plátování mělo maximální tloušťku 14,5 mm.
O pohon se staral benzinový osmiválec o výkonu 55 kW, s nímž vozidlo dosahovalo maximální rychlosti 80 km/h na silnici. Před motorem umístěná nádrž o kapacitě 110 l poskytovala dojezd okolo 350 km na zpevněných cestách a zhruba 200 km v terénu. Co se řízení týče, měl řidič k dispozici dvě možnosti – klasické natáčení předních kol nebo natáčení všech naráz. Druhý jmenovaný způsob umožňoval vozidlu otočit se na malém prostoru, z bezpečnostních důvodů se ale používal jen při nízkých rychlostech. U pozdějších sérií se tento na údržbu složitý systém již neobjevil.
Shora nekryti
Osádka měla k dispozici několik průzorů opatřených sklopnými kryty, pro výstup a nástup sloužily poklopy po bocích vozidla. Na stropě pak byla umístěna otočná, shora otevřená věžička ve tvaru sedmiúhelníku. Po jejím obvodu se nacházely průzory a seshora ji krylo sklopné dvojdílné pletivo chránící osádku před vhozením ručního granátu. Ve věžičce byla instalována i primární výzbroj vozidla v podobě jednoho kulometu MG 13 ráže 7,92 mm.
Osádku tvořili jen dva muži – řidič a velitel, který zároveň obsluhoval věžový kulomet. Kvůli nízkým stěnám věžičky měl velitel vršek hlavy odkrytý, a tak osádky běžně nosily pěchotní přilby. Velitel rovněž mohl lafetu kulometu vysunout směrem vzhůru a dodat tím zbrani dostatečnou elevaci pro palbu na nízko operující letadla. Za zmínku také stojí, že navzdory svému poslání neneslo vozidlo žádnou radiostanici a s ostatními stroji musel velitel komunikovat pomocí gest či praporků.
Nástupce s kanonem
Sériová výroba SdKfz 221 se rozjela v roce 1935 a do služby jej Wehrmacht zařadil ještě téhož roku. Na produkci typu se podílelo hned několik továren; kromě mateřského podniku Eisenwerk Weserhütte se obrněná vozidla stavěla i v hannoverském závodě MNH a továrně Auto Union HG. Ačkoliv bylo vozidlo navrženo pro rychlou a levnou výrobu, v praxi se jeho konstrukce ukázala jako poměrně složitá. Kromě tvaru nástavby na tom neslo vinu zejména komplikované odpružení a systém řízení. Osádky posléze poukazovaly také na slabou výzbroj.
Takřka současně s náběhem sériové produkce SdKfz 221 proto začala továrna Eisenwerk Weserhütte pracovat na vylepšené variantě. Ta rovněž vycházela z podvozku Einheitsfahrgestell für schwere PKW, oproti svému předchůdci ale měla širší nástavbu s pozměněným tvarem čelních pancéřových desek. Viditelným rozdílem bylo i odstranění mřížované masky motoru na zádi a její nahrazení celistvým plátem.
Největší změnu ale představovala nová výrazně rozšířená věž osazená rychlopalným kanonem KwK 30 L/55 ráže 20 mm. Tato zbraň dosahovala kadence 260–280 ran za minutu a její protipancéřová munice dokázala na vzdálenost 100 m probít až 23 mm silný pancíř skloněný pod úhlem 30°. Kulomet MG 13 zůstal zachován jako spřažený. Osádka se rozrostla o nabíječe, role střelce i nadále zůstávala veliteli. Vozidlo se ale ani tentokrát nedočkalo standardní radiostanice. Nová verze dostala označení SdKfz 222 a její výroba začala v roce 1938.
Rádio místo kulometů
Zhruba ve stejné době jako SdKfz 222 (zdroje se různí) začal z výrobních linek sjíždět i odvozený radiovůz SdKfz 223 (plným označením leichte Panzerspähwagen (Fu)) určený pro komunikaci průzkumných jednotek s divizním velením. Typ konstrukčně vycházel z automobilu SdKfz 222, avšak postrádal kanonovou věž a jeho jedinou výzbroj představovala kulometná věžička posunutá do zadní části střechy. Naopak se ve vozidle objevila radiostanice krátkého i dlouhého dosahu, která pro přenos i příjem využívala charakteristickou rámovou anténu nad střechou. První série nesly aparaturu Fu 10 s dosahem až 90 km při komunikaci Morseovým kódem, od roku 1940 se pak do SdKfz 223 montovala výkonnější aparatura Fu 12 umožňující i hlasovou komunikaci.
TIP: Průzkumná kavalérie: Německý obrněnec SdKfz 234/2 Puma
Nešlo o jedinou spojovací verzi založenou na podvozku „dvěstědvacetdvojky“. Na jaře 1941 spustil podnik Eisenwerk Weserhütte výrobu neozbrojené varianty SdKfz 260 (plným názvem kleine Panzerfunkwagen) určené speciálně pro letecké návodčí. Ti měli k dispozici radiostanici Fu 7, s jejíž pomocí koordinovali pozemní průzkumnou činnost s výzvědnými letouny. Na stejném základě vznikla i subvarianta SdKfz 261, která se od předchozí verze lišila pouze skládací rámovou anténou a jinou radiostanicí s delším dosahem.
