Zpackaná invaze na ostrov svobody: Tajná operace CIA skončila vojenským debaklem

Je polovina dubna 1961. Svět stále ještě vzrušeně mluví o prvním letu člověka do vesmíru, ale oslavné titulky a fotografie Jurije Gagarina záhy na stránkách novin i v rozhlasovém a televizním zpravodajství vystřídají dramatické zprávy z ostrova Kuba.

Jindy poklidná zátoka s korálovými útesy a dlouhými plážemi Bahía de Cochinos, v řadě jazyků poněkud nepřesně nazývaná zátokou Sviní, se totiž na několik dní změnila v bitevní pole a poté již natrvalo v symbol neúspěchu americké tajné služby CIA i Spojených států jako takových.

Castro mění kurs

Když v lednu 1959 na Kubě padl diktátorský režim prezidenta Fulgencia Batisty, zareagovali Američané na tuto změnu vcelku pozitivně. Batista totiž představoval všeobecně nenáviděnou figuru, zapletenou do korupce a kontaktů s mafií. Velmi brzy se však ukázalo, že nová revoluční vláda Fidela Castra nebude pokračovat v dosavadním kursu kubánské zahraniční politiky, který byl přes půl století podřízen zájmům Spojených států. 

Otevřený konflikt vypukl poté, co Castro v chudé zemi provedl pozemkovou reformu a vyvlastnil majetek zahraničních, tedy především amerických společností. Není divu, že se cílem USA stalo Kubu izolovat a zabránit podobné revoluci v jiných částech Latinské Ameriky. Spor vedl až k přerušení diplomatických vztahů a způsobil, že se Castro začal orientovat na hospodářskou a vojenskou spolupráci se Sovětským svazem a zeměmi socialistického tábora. Protože snaha izolovat Kubu diplomaticky se minula účinkem, rozhodly se Spojené státy Castra svrhnout.

Prezident Dwight Eisenhower pověřil Ústřední zpravodajskou službu (CIA), aby připravila plán na vyřešení kubánského problému pomocí tajné operace. S těmi měla v té době již zkušenosti: pomohla porazit komunistické partyzány na Filipínách, podílela se na svržení vlády Mohammada Mossadeka v Íránu v roce 1953 a o rok později odstavila od moci guatemalského prezidenta Árbenze. Nyní dal ředitel CIA Allen Dulles absolutní prioritu přípravě převratu na Kubě.

Operace Pluto

Plán s kódovým označením Pluto spočíval ve výcviku a vyzbrojení dobrovolníků z řad kubánských emigrantů a posléze jejich vylodění na Kubě. Agenti CIA na ostrově totiž hlásili, že nespokojenost s novým režimem roste, a jakmile se jednotky emigrantů vylodí, přidají se k nim místní obyvatelé stejně jako před pár lety ke Castrovi. Rada národní bezpečnosti tento plán schválila v březnu 1960. 

Původně se předpokládalo vylodění u města Trinidad, asi 270 km jihovýchodně od Havany. Jeho výhodou bylo, že mělo přístav i letiště a v nedalekých horách již působily proticastrovské povstalecké skupiny. Po převzetí kontroly nad oblastí měly USA uznat prozatímní vládu José Miróa Cardony a ta je měla požádat o pomoc.

Nový prezident John Kennedy však Trinidad považoval za příliš okázalé místo zahájení invaze a ve snaze neupozornit na roli USA v chystané operaci požadoval méně nápadné vylodění. Plánovači CIA zvolili zátoku Sviní, asi 160 km západně od Trinidadu. Nové místo však představovalo z vojenského hlediska past. Bažiny obklopující zátoku neposkytovaly dostatečný úkryt a do hor bylo odtud příliš daleko, aby existovala reálná šance vést partyzánský boj.

Vznik Brigády 2506

Mezitím již CIA verbovala kubánské přistěhovalce. Do července 1960 probíhal jejich výcvik na malém ostrově Useppa a dalších místech na Floridě, kvůli zvyšujícímu se počtu rekrutů však bylo třeba vytvořit nové základny v Guatemale. Jednotka tam dostala kódové označení Brigáda 2506. 

V létě 1960 vzniklo na plantáži u města Helvetia letiště pro potřeby výcviku vzdušných sil emigrantů (Fuerza Aérea de Liberación – FAL). Jejich páteř tvořily bombardéry Douglas B-26 Invader z přebytků americké armády, pro utajení ovšem létající s výsostnými znaky guatemalského letectva. Část jich byla přestavěna na bitevníky. Kromě toho probíhal v USA a Guatemale také výcvik bojových potápěčů, parašutistů, a dokonce tankistů, zatímco nácvik vlastního vylodění se prováděl v Portoriku.

Námořní síly vytvořila CIA nákupem pěti nákladních lodí Atlántico, Caribe, Houston, Lake Charles a Río Escondido od kubánské společnosti Garcia Line se sídlem v Miami, čímž splnila požadavek ministerstva zahraničí USA, které trvalo na tom, že se invaze nesmí přímo zúčastnit americké lodě. Malá flotila byla naložena zásobami v New Orleansu a odeslána do Karibiku. Invazní síly měly i dva staré výsadkové čluny typu LCI z druhé světové války. Na počátku dubna 1961 už dosáhly útvary Brigády 2506 takové míry připravenosti, že se začaly s veškerým vybavením přesouvat do Puerto Cabezas v Nikaragui, odkud měly brzy vyrazit do akce.

Rostoucí napětí

Utajit přípravy operace se však nedařilo. Už 30. října 1960 psal guatemalský list La Hora o tajných výcvikových táborech CIA v zemi. V lednu 1961 pak New York Times otiskl článek s výmluvným titulkem: Spojené státy pomáhají cvičit proticastrovské síly na tajné základně v Guatemale. Doprovázela jej dokonce mapa s vyznačenou polohou základny. 

Reakce administrativy USA na tyto zprávy byla (snad kvůli probíhajícímu nástupu nové prezidentské administrativy JFK) jen vlažná. Každopádně od té chvíle se chystaná operace stala veřejným tajemstvím.

Castrova vláda se ohledně příprav invaze nemusela spoléhat jen na tisk, protože zprávy o ní získala jak od informátorů mezi emigranty, tak od sovětské KGB. Kubánské ozbrojené síly již v té době měly k dispozici zbraně a techniku ze SSSR a dalších zemí východního bloku, které vyslaly také týmy instruktorů. V jejich výzbroji se tak nacházely sovětské tanky T-34-85 a IS-2 nebo samohybná děla SU-100. Z ručních zbraní šlo zase mimo jiné o československé samopaly Sa 23 a 25 ráže 9 mm. Naopak kubánské revoluční letectvo (Fuerzas Armadas Revolucionarias – FAR) bylo stále ještě vybaveno starou technikou z Batistovy éry, tedy bombardéry B-26, stíhačkami Hawker Sea Fury a cvičnými proudovými Lockheed T-33, o nichž CIA mylně předpokládala, že nenesou žádnou výzbroj.

Invaze začíná

Před úsvitem 15. dubna odstartovalo z Puerto Cabezas v Nikaragui šest bombardérů B-26 opatřených falešnými výsostnými znaky FAR a pilotovanými kubánskými emigranty, aby v šest hodin ráno zaútočily na letiště v okolí Havany a Santiaga de Cuba. Původně se akce mělo zúčastnit 16 strojů, ale Kennedy pokládal takový útok za příliš rozsáhlý a žádal snížení počtu letounů. Bombardování tak nepřineslo očekávané výsledky, protože zničilo pouze jeden bojový letoun a několik dopravních a sportovních letadel za cenu jednoho sestřeleného B-26. Opakování útoku však Kennedy odmítl. 

Nálet vyvolal protesty kubánského zástupce v OSN a uvedl do stavu pohotovosti ozbrojené síly na ostrově. Téhož dne také policie zahájila hromadné zatýkání osob podezřelých z podpory kontrarevoluce.

Mezitím již malá invazní flotila 16. dubna dosáhla shromaždiště asi 65 km jižně od Kuby, kvůli utajení však lodě pluly pod vlajkou Libérie. Až do tohoto bodu je doprovázely také americké torpédoborce a v oblasti Kajmanských ostrovů byla rozmístěna bojová skupina US NAVY tvořená letadlovou lodí USS Essex, několika dalšími torpédoborci a ponorkami. 

Těsně po půlnoci 17. dubna 1961 dva vyloďovací čluny LCI Blagar a Barbara J vpluly do zátoky Sviní. Na každém byl přítomen operativec CIA a také žabí muži. Ti měli otevřít cestu pro lodě Houston, Rio Escondido, Caribe a Atlántico, na nichž se plavilo na 1 400 mužů z Brigády 2506 a které také vezly těžké zbraně a zásoby včetně tanků M-41 a dalších vozidel.

Člun Blagar směřoval na „Modrou pláž“ Playa Girón a Barbara J na několik desítek kilometrů vzdálenou „Červenou pláž“ Playa Larga. Akci však od počátku provázely potíže. Jednak došlo ke zpoždění kvůli poruše motoru jednoho z plavidel a nečekaný problém představovaly i korálové útesy na dně zátoky, které komplikovaly přistání dokonce i pomocných laminátových člunů. „Červená pláž“ byla navíc osvětlená, a jakmile se první muži dostali na břeh, zahájila na ně palbu hlídka milicionářů. I když je útočníci umlčeli, stačili ještě varovat vysílačkou kubánskou armádu a operace tak přišla o moment překvapení.

Asi ve 3.15 ráno byl informován Fidel Castro. Ten ihned nařídil přesunout další milicionáře i vojáky do zátoky a nasadit proti útočníkům letectvo. Později pronesl rozhlasový projev, v němž vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Každý Kubánec se měl zapojit do obrany ostrova pod heslem „Vlast, nebo smrt“.

Chruščov varuje Američany

Časně ráno udeřily na invazní flotilu letouny FAR (dva T-33, dva B-26 a tři Hawker Sea Fury). Dvě transportní lodě (Houston, která přepravovala celý prapor pěchoty, a Rio Escondido, jež nesla většinu munice a těžkých zbraní) a dva menší čluny byly zasaženy. Houston tak vylodil pouze část mužů, které měl na palubě, a o dvě hodiny později musel najet na mělčinu. Při výbuchu na Rio Escondido přišla Brigáda 2506 zase o munici a palivo. Další dvě transportní plavidla proto raději odplula dál na otevřené moře, kde se jejich kapitáni pokusili dokonce o útěk. Americký torpédoborec sice dostihl Atlántico a přinutil jej k návratu, Caribe se však z oblasti bojů vzdálil a jeho náklad měl invazním silám citelně chybět.

Operace přesto pokračovala. V 7.00 dva B-26 FAL potopily hlídkovou loď Castrova námořnictva El Baire a asi o půl hodiny později provedlo z transportních letounů C-46 a C-54 seskok 177 výsadkářů Brigády 2506 v oblasti San Blas. Dokázali sice přerušit komunikace k „Modré pláži“ do doby, než k nim dorazily posily a vyloděné tanky M-41, ale skupina, která měla zablokovat přístup k „Červené pláži“, neuspěla, protože přišla při seskoku o většinu materiálu v bažinách.

Boje dál zuřily i na obloze. Jeden Sea Fury FAR kolem 8.30 havaroval, když se pokoušel napadnout vracející se C-46, ale kolem 11. hodiny se podařilo stroji T-33 sestřelit další B-26 emigrantů. Protiletadlová palba z Blagaru mezitím zničila jeden bombardér FAR, během dne však Castrovy proudové T-33 sestřelily ještě další tři B-26 emigrantů. 

Již ve 14.00 Američany před případným přímým zásahem na Kubě varoval Nikita Chruščov a kolem 16.00 se na bojišti objevil přímo Fidel Castro. Celkem první den bojů dorazily do oblasti posily o síle pěti pěších praporů. Letectvo FAL ale stále působilo vládním silám ztráty, proto byly tanky, houfnice a protiletadlové dělostřelectvo přisunuty až v noci.

Castrův protiútok

Příštího dne se na „Červené pláži“ odehrála největší bitva celé invaze. Asi 370 zakopaných příslušníků Brigády 2506 s minomety a dvěma tanky tu čelilo náporu více než 2 000 Castrových mužů podporovaných 20 tanky a dělostřelectvem. Asi v 10.30 kubánské síly po urputném boji a za velkých ztrát pláž ovládly a zatlačily zbytky výsadku k „Modré pláži“. V pět hodin odpoledne šestice bombardérů FAL napadla vládní kolonu jihovýchodně od Playa Larga napalmem a raketami a způsobila vojákům a milicionářům těžké ztráty. Situace Brigády 2506 vyhlížela přesto čím dál hrozivěji. Nedostatek munice jen podtrhoval její bezvýchodnost. Do zátoky Sviní směřovalo 20 000 vojáků revoluční armády a k očekávanému ozbrojenému povstání obyvatelstva nedošlo.

I když se v noci na 19. dubna podařilo dopravit emigrantům v zátoce další munici (dovezly ji oba LCI a část byla dodána letecky), šance útočníků na úspěch se vzdalovala. Slábla i jejich vzdušná podpora. Nad bojištěm sice přelétaly neoznačené letouny A-4 Skyhawk startující z letadlové lodi USS Essex, aby pozvedly morálku brigády, piloti však měli rozkaz nezapojovat se přímo do boje. Posledním vzdušným útokem FAL se tak stal nálet pěti B-26, z nichž čtyři již pilotovali američtí piloti z Alabamské Národní gardy. Vládní vzdušné sily FAR však dva z nich sestřelily a o život přišli čtyři Američané.

Drtivá porážka...

Odpoledne vpluly do zátoky torpédoborce USS Eaton a USS Murray, aby evakuovaly co nejvíc mužů z pláže, palba kubánských tanků je však donutila akci záhy ukončit. Boj o Playa Girón fakticky skončil v 17.00, kdy se vzdaly první skupiny. O půl hodiny později organizovaný odpor zcela ustal. Do zajetí padlo 1 189 členů Brigády 2506, 114 jich bylo zabito a jen asi 200 se stáhlo nebo bylo později zachráněno létajícími čluny. Zahynulo také 10 pilotů FAL a čtyři američtí letci. Velké ztráty utrpěly ale i vládní síly. Oficiálně bylo přiznáno 174 padlých vojáků, ztráty mezi špatně vycvičenými milicionáři ovšem dosáhly více než 4 000 mrtvých a raněných. Padlo i šest letců FAR.

Mezi dubnem a říjnem 1961 byly na Kubě v reakci na invazi popraveny stovky osob. Zajaté členy Brigády 2506 mezitím přepravili do Havany a Fidel Castro navrhl jejich výměnu za 500 zemědělských traktorů. Později cenu zvýšil na 28 milionů dolarů. V září 1961 bylo 14 zajatců souzeno za zločiny spáchané na Kubě před invazí, pět z nich popravili. Za velezradu měli stanout před soudem i všichni ostatní zajatci, nakonec ale byla 21. prosince 1962 podepsána dohoda o jejich výměně za jídlo a léky v hodnotě 53 milionů dolarů. Na Štědrý den 1962 část mužů odletěla do Miami, zbytek připlul lodí. Přibližně 1 000 rodin navíc dostalo příležitost opustit Kubu.

... s neblahými důsledky

Uvítací ceremonie navrátilců se 29. prosince 1962 zúčastnil v Miami osobně prezident Kennedy, zpackaná invaze ale vážně zasáhla jeho administrativu. I když bývalý ředitel CIA Walter Bedell Smith akci hájil: „Ve válce, a studená válka válkou je, musíte mít nemorální agentury, které budou dělat tajné operace, s nimiž nejdete na tiskové konference,“ neúspěch nakonec stál křeslo ředitele CIA Dullese. Sám Kennedy se pro New York Times vyjádřil takto: „Asi jsem udělal chybu, když jsem Dullese zaměstnal. Ne, že by byl neschopný. Naopak. Dulles je legendární postavou a je těžké pracovat s legendami.“

V srpnu 1961, během ekonomické konference Organizace amerických států v Uruguayi, předal Che Guevara americké delegaci pro Kennedyho vzkaz. Stálo v něm: „Díky za zátoku Sviní. Před invazí byla revoluce slabá. Nyní je silnější než kdy jindy.“

Kuba, která se po odražení invaze definitivně zařadila mezi sovětské satelity, se na mnoho dalších desetiletí stala trnem v patě Spojených států. Ta největší kubánská krize však měla teprve přijít.

Image

Čtěte také

Téměř nesmrtelný Fidel: Kdo se pokoušel zlikvidovat kubánského diktátora?