Zánik civilizace na Rapa Nui: Vědci vyřešili záhadu Velikonočního ostrova
Malý ostrov v jižním Pacifiku patří mezi největší archeologické záhady planety. Dlouho jsme předpokládali, že za zánikem tamní civilizace stálo její vlastní „neekologické“ chování. Možná jsme se však mýlili

Na Velikonočním ostrově se dnes nachází necelých devět set soch moai. Podle nové teorie jimi stavitelé označovali zdroje vody. (foto: Shutterstock)
Z geografického pohledu jde o jedno z nejodlehlejších míst na Zemi: Od nejbližší pevniny v podobě Pitcaimových ostrovů na západě jej dělí 1 900 kilometrů a od pobřeží Jižní Ameriky ještě o dva tisíce kilometrů víc. O Velikonočním ostrově, s rozlohou zhruba odpovídající Plzni, přesto slyšel snad každý. A tamní proslulou záhadu v podobě kamenných soch si každoročně přiletí prohlédnout na sto tisíc návštěvníků. Jako by pradávní obyvatelé měli dobrý důvod, proč své domovině – vedle oficiálního názvu Rapa Nui, tedy „velká Rapa“ – hrdě přezdívali Te Pito o Te Henua neboli „pupek světa“.
Ležící giganti
Letos 5. dubna uplynulo přesně tři sta let od chvíle, kdy se o jejich tajemství dozvěděl i zbytek planety: Onu Velikonoční neděli přistáli u tamních břehů holandští mořeplavci a zřejmě jako první lidé v novodobé historii na vlastní oči spatřili množství gigantických kamenných hlav. Naskytl se jim však o něco jiný pohled než dnešním turistům: Všechny sochy totiž původně spočívaly v horizontální poloze. Jejich opětovné vztyčení je dílem vědců, kteří se o tzv. moai – jak jim domorodci říkají – začali hlouběji zajímat v polovině minulého století. Největší zásluhu na tom měl legendární norský mořeplavec Thor Heyerdahl, jenž se jejich historií intenzivně zabýval.
Nepřehlédnutelné kamenné kolosy, měřící v průměru čtyři metry a vážící čtrnáct tun, okamžitě zaujaly odbornou i laickou veřejnost. Teprve později se badatelé začali rovněž ptát, kdo vlastně stál za jejich vznikem. Evidentně muselo jít o mimořádně vyspělou kulturu čítající tisíce jedinců, jenže v době příchodu Evropanů už měla zřejmě svůj vrchol za sebou. Poté, co se stal ostrov cílem otrokářů, počet domorodců dál rapidně klesal a v roce 1877 tam zbývalo všehovšudy 111 osob.
Tragický příběh
Důvod, proč tou dobou již žádná ze soch nespočívala ve vzpřímené pozici, měla představovat občanská válka: V odborné komunitě převládal donedávna názor, že je ostrované začali porážet sami kvůli konfliktům, jež vypukly po vyčerpání přírodních zdrojů. Zmíněnou hypotézu zastával například Jared Diamond z Kalifornské univerzity. Ve své knize „Kolaps: proč společnosti zanikají a přežívají“ z roku 2005 popsal tragický příběh civilizace, která si svůj zánik způsobila sama. Největšího rozmachu dosáhla populace Velikonočního ostrova zřejmě v polovině 16. století, kdy tam podle odhadů mohlo žít přes 17 tisíc obyvatel.
Kolem roku 1600 pak prý ostrované vykáceli veškeré dostupné dřevo, čímž se nechtěně připravili o možnost stavět lodě a lovit ryby. Kvůli čím dál nižším výnosům nepříliš úrodné půdy navíc brzy vypukl hladomor, a zůstávalo tak jen otázkou času, kdy se donedávna prosperující kultura zhroutí. Právě v oné době přitom údajně o to intenzivněji pokračovala výstavba dalších a dalších soch, z nichž se nově staly symboly moci a síly v klanových válkách.
Definitivní tečku za tragickým příběhem Rapa Nui udělalo vyhubení zbývajících volně žijících zvířat. Jak uvádí Diamond, poslední přeživší se tehdy s největší pravděpodobností uchýlili i ke kanibalismu. Když zhruba o století později připluli na ostrov Holanďané, našli už jen trosky původní civilizace, jejíž příslušníci z frustrace zřejmě poslali k zemi dokonce i svou někdejší pýchu – kamenné moai.
Co když bylo všechno jinak?
Donedávna většina odborné komunity s uvedenými závěry souhlasila. Zánik polynéské kultury se všeobecně uváděl jako příklad ekocidy, tedy nešťastného zničení životního prostředí neuváženou lidskou činností. Mnozí vědci dokonce varovali před zjevnými paralelami mezi tehdejší situací a současným drancováním planety. V roce 2020 však do celé záležitosti vnesl zcela nové světlo opětovný archeologický průzkum kamenných plošin ahu, sloužících jako podstavce pro jednotlivé moai. Radiokarbonové datování a demografické modelování odhalilo, že sochy prokazatelně vznikaly ještě po roce 1722 – což by naznačovalo, že místní civilizace prosperovala mnohem déle, než se původně předpokládalo. A dost možná, že za jejím zánikem vůbec nestálo nehospodárné zacházení se zdroji.
K danému závěru dospěli archeologové Terry Hunt a Carl Lipo: Za více než deset let důkladného výzkumu nenašli žádný důkaz, že by za zkázou stálo nekontrolované mýcení palem. Ba naopak, kácení stromů podle nich probíhalo zcela systematicky a umožnilo ostrovanům získat prostor pro obdělávání půdy. Třebaže tamní zemina neposkytovala příliš vysoké výnosy, díky pečlivému obhospodařování dokázali domorodci relativně dobře prosperovat i s omezenými zdroji. Vynalezli dokonce speciální větrolamy, tzv. manavai, jejichž střecha chránila úrodu. Rostliny navíc hnojili a půdu pokrývali rozdrcenou horninou, aby v ní udrželi potřebnou vláhu. Po celém ostrově se podařilo nalézt úlomky obsidiánu, které vědci zpočátku považovali za zbraně – Hunt a Lipo se však domnívají, že šlo o zemědělské náčiní.
Tady je voda
Předpoklad, že domorodci mohli být schopnými zemědělci, nepřímo potvrzuje i tři roky stará studie vědců z Binghamtonské univerzity zaměřená na rozmístění moai ve východní části ostrova. Badatelé zjistili, že drtivá většina soch stála v bezprostřední blízkosti podzemního zdroje sladké vody, která tvoří nezbytnou podmínku úspěšného pěstování plodin. Na Rapa Nui se totiž nenachází žádný přirozený pramen a veškerou pitnou vodu museli obyvatelé získávat z průsaků v mělkých lagunách při pobřeží. Nepochybně proto potřebovali mít přehled, kde se zmíněné průsaky objevují.
Ne všichni vědci ovšem s uvedeným tvrzením souhlasí. Podle dosavadních teorií představovaly moai specifický způsob uctívání předků, což je tradice typická i pro ostatní polynéské kultury. Uvádělo se také, že sochy měly za úkol ostrovany symbolicky ochraňovat – proto jsou převážně obrácené zády k oceánu, aby mohly lépe dohlížet na dění na pevnině. Je však možné, že sloužily všem třem účelům současně: Oči uctívaných předků chránily ostrov a zároveň ukazovaly, kde se nachází životodárná voda.
Odsouzeno k zániku
Pokud je ovšem popsaná teorie správná, co tedy nakonec vedlo ke kolapsu místní civilizace? Hunt a Lipo nepopírají, že ekologická katastrofa skutečně sehrála roli, byla však mnohem pozvolnější a patrně za ní nestál člověk – nýbrž hlodavci. Když na ostrov někdy kolem roku 1200 připluli první osadníci, přivezli s sebou mimo jiné několik krys. Malým tvorům se na Rapa Nui začalo dařit, a rychle se množili. Živili se přitom také ořechy palem, jak potvrzují nálezy drobných rýh po jejich zubech. Nepřímo tak přispěli k tomu, že se porosty neobnovovaly stejným tempem jako v rámci přirozeného vývoje.
Hlodavci navíc požírali ptačí vejce, čímž lidem dál omezovali potravinové zdroje. Připočteme-li další nepříznivé faktory, jež na nevelkém kusu pevniny komplikují udržitelný rozvoj, byla zřejmě civilizace Rapa Nui odsouzena k zániku od samého počátku. Změna však probíhala pozvolna a původně měli ostrované čas se přizpůsobit.
TIP: Záhada Velikonočního ostrova: Jak zde lidé přežili bez studní a řek?
„Postupně se proměnili v jednodušší, agrární společnost založenou na menších rodinných jednotkách, které pěstovaly plodiny na vlastních zahradách,“ vysvětluje archeolog Mauricio Lima z Pontifikální katolické univerzity v chilském Santiagu, jenž se na výzkumu podílel. „Nežili sice v naprosté rovnováze s přírodou, ale nenašli jsme ani žádné důkazy o obrovské ekologické katastrofě. Ve skutečnosti šlo o kombinaci tří faktorů: klimatické změny, rostoucí populace a proměn ostrovního ekosystému. To vše se odehrálo v průběhu zhruba čtyř století.“ Hřebíčkem do rakve se pak stal příchod Evropanů, kteří na Rapa Nui zavlekli mimo jiné smrtící choroby.