Výlety do pohádky: 10 nejkrásnějších německých hradů a zámků

Dílo excentrického krále

• Neuschwanstein

V obci Hohenschwangau na úpatí bavorských Alp ční na skalnatém útesu nad roklí státní zámek Neuschwanstein (Nový labutí kámen). Jeho stavba byla zahájena v roce 1869 podle plánů, na nichž se spolupodílel bavorský král Ludvík II. (1845–1886). Tento výstřední panovník byl kvůli svému nadšení pro hudbu a stavbu romantických zámků nazýván „pohádkovým králem“.

Neuschwanstein byl projektován jako německý rytířský hrad ve stylu romantického eklektismu a historismu, takže zde najdeme nejen románské a gotické, ale i byzantské, maurské či barokní prvky. Připomíná divadelní kulisy pro opery Richarda Wagnera, kterého král zbožňoval a všemožně podporoval. Z tohoto důvodu můžeme na zámku na mnoha místech spatřit motiv labutě, která byla heraldickým zvířetem bájného rytíře Lohengrina z Wagnerovy opery. Tomu byla zasvěcena i nezvyklá umělá krápníková jeskyně zbudovaná mezi královým salonem a pracovnou, v níž tekl malý vodopád a svítil umělý měsíc. 

Výjevy ze středověkých hrdinských legend se též staly námětem stovek nástěnných maleb a barevných soch. Ludvík II. při výstavbě zámku ovšem nezanevřel ani na nejnovější technické vymoženosti své doby a nechal si nainstalovat například elektrické osvětlení, systém domácího telefonu či splachovací záchod.

Podivínský král se nikdy neoženil, trpěl depresemi a nadváhou, vyhýbal se vladařským povinnostem i lidem, proto zpravidla cestoval v noci, aby nikoho nepotkal. Poté, co se pokusil změnit ústavu, ho ministři sesadili na základě dobrozdání několika lékařů, že je duševně nemocný a nepříčetný. Posléze byl odvezen z Neuschwansteinu a internován na zámku Berg. V létě roku 1886 utonul za nevyjasněných okolností i se svým ošetřujícím lékařem v nedalekém Starnberském jezeře. Spekuluje se o tom, že spáchal sebevraždu, a lékař, který se ho pokoušel zachránit, sám také utonul. Není však vyloučeno, že královský vězeň byl spolu s nepohodlným svědkem zavražděn. 

Možná je i varianta, že se Ludvík během procházky pokusil uprchnout a doplavat k připravené veslici. Lékař se mu v tom snažil zabránit, ale prchající ho přemohl, zneškodnil a nakonec rovněž utonul, když ho ve vodě postihla mrtvice nebo infarkt.

Nedostavěný zámek Neuschwanstein byl pouhých sedm týdnů po Ludvíkově smrti otevřen pro veřejnost, aby se z vybraného vstupného a zisku ze suvenýrů začaly splácet enormní půjčky, které král sjednal na své stavby. Od té doby patří Neuschwanstein k nejnavštěvovanějším památkám v Evropě, každoročně sem zamíří jeden a půl milionu lidí. Mnozí turisté ho považují za pohádkový, jiní zase za vrchol kýčovitosti. Zná ho i každé dítě holdující filmovým pohádkám, protože se stal předobrazem loga společnosti Disney – se zámkem Disneyland. (foto: Shutterstock)

Herkulova chlouba

• Moritzburg

Za nejkrásnější vodní zámek v Sasku je označován Moritzburg (Mořicův hrad). Původní lovecký zámeček z 16. století byl o dvě stě let později přestavěn na barokní palác se zdmi v okrové a bílé barvě, jehož nádhera se půvabně zrcadlí v uměle vybudovaných rybnících.

O přepjatém nadšení saských panovníků pro lov svědčí mimo jiné tamější ohromná zámecká sbírka trofejí. Kromě legendárního šestašedesáteráka zde najdeme též paroží vymřelého jelena obrovského. Pro zajímavost ještě uveďme, že v letech 1611–1717 bylo v Sasku uloveno 703 hnědých medvědů. Nelze se tedy divit, že v kurfiřství tuto šelmu vyhubili již v srpnu 1747.

Barokní klenot se sedmi sály, více než 200 místnostmi a rozsáhlým parkem si nechal vybudovat saský kurfiřt a polský král August Silný (1670–1733). Tento přídomek získal díky své mimořádné fyzické síle – ve svých čtyřiceti letech například zlomil holýma rukama podkovu, již poté dal vystavit v pokladnici a o celé záležitosti nechal sepsat úřední protokol. Milovníkovi přepychu a ženských půvabů přezdívanému také „saský Herkules“ bylo připisováno 365 nemanželských dětí. Jednalo se ale o fámu, ve skutečnosti měl pouze pět uznaných levobočků. V Moritzburgu, kam odjížděl ze své drážďanské rezidence za lovem a odpočinkem, si nechal zařídit světově unikátní péřovou místnost, ve které baldachýn nad postelí a závěsy tvořily dva miliony barevných per exotických ptáků. Údajně se mělo jednat o část trůnu krále Inků. 

Moritzburg se pyšní i jediným majákem v Sasku. August Silný totiž pořádal na Velkém rybníku romantické plavby, a jednou zde nechal inscenovat dokonce námořní bitvu.

Do povědomí českých diváků se zámek dostává vždy o Vánocích, kdy v televizi běží legendární pohádka Tři oříšky pro Popelku (1973). V ní posloužil jako sídlo prince a jeho královských rodičů. Scény ze statku, kde žila Popelka, se ale natáčely v areálu vodního hradu Švihov nedaleko Klatov. Tvůrci filmu neradi vzpomínají na natáčení v zimní krajině okolo Moritzburgu, protože kvůli nedostatku sněhu museli z rybí moučky vyrábět umělý sníh, takže jakmile vysvitlo slunce, všechno strašně páchlo rybinou. Jako filmová kulisa posloužil Moritzburg také při natáčení nepříliš povedené americko-německé komedie Charlieho andílci uvedené do kin v roce 2019. (foto: Shutterstock)

Památník lásky

• Marienburg

Na hoře Marienberg v Dolním Sasku, již podle pověsti obývali trpaslíci, se tyčí zámek Marienburg (Mariin hrad). Vypráví se, že když se tudy jeden hudebník potácel opilý domů, na úpatí Marienbergu upadl do křoví a usnul. Uprostřed noci ho probudila podivuhodná hudba vycházející z jeskyně. Šel za jejím zvukem, až se ocitl uprostřed hory ve velkém sále, který se blyštil zlatem a stříbrem, jen oči přecházely. Král trpaslíků ho vyzval, aby jeho druhům zahrál k tanci. Muzikant neváhal, rychle popadl housle a dlouho hrál. Za odměnu dostal do kapsy něco těžkého, nicméně s varováním, že na to nesmí sáhnout, dokud nedojde domů k rodině. U městské brány ale hudebník neodolal, protože se chtěl pochlubit strážnému svým bohatstvím. Sáhl proto do kapsy, avšak našel v ní jen pár shnilých jablek.

Tento příběh musel nadchnout hannoverskou královnu Marii, která zámek Marienburg, postavený v letech 1858–1867, dostala od manžela Jiřího V. k 39. narozeninám. Jelikož byl král od útlého mládí slepý, svůj dárek nikdy nespatřil. A přišel o mnoho, protože novogotická stavba se 130 místnostmi patří k nejkouzelnějším zámkům v Německu a právem je nazývána „Neuschwansteinem severu“. Zámek královně okamžitě učaroval, nazývala ho svým „malým Eldorádem“. Romanticky založená panovnice měla slabost pro mýty, legendy i pohádky bratří Grimmů. Jistě by byla nadšena, že před čtyřmi lety se její zámek stal kulisou pro natáčení německé televizní Pohádky o dvanácti měsíčcích. Ta pojednává o královně Kláře, která disponuje kouzelnou mocí, jež jí umožňuje přetočit hodiny z jednoho měsíce na druhý. Vládne tak nejen svému království, ale i ročním obdobím.

První majitelce zámku však žádné kouzlo nepomohlo, protože dříve, než se v něm stačila pořádně zabydlet, ho musela navždy opustit. V roce 1866 totiž Hannoversko, spojenec Rakouska, prohrálo válku s Pruskem a král Jiří V. s rodinou musel odejít do exilu. Do zámku se později vrátili jejich potomci, kteří ho vlastní dodnes. Nikdo z nich zde ale nebydlí natrvalo. Současný majitel nechal v roce 2005 kvůli finančním obtížím vydražit přes 20 000 uměleckých děl, včetně stříbrného servisu královny Marie pro 200 hostů. Tento „výprodej“ hannoverských dějin, který vynesl 44 milionů eur, označili někteří historici za skandální a neuctivý. Majitelé zámku na něm ovšem vydělávají i jako na turistické atrakci, proto je zčásti zpřístupněn. Za 600 eur si v něm můžete například pronajmout romantický sál pro uspořádání civilní svatby. (foto: Shutterstock)

Valdštejnova noční můra

• Schwerin

V hlavním městě spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko se nachází Schwerinský či Zvěřínský zámek, jejž ze všech stran obklopuje voda z jezer. Od konce 14. století až do roku 1918 sloužil jako rezidence meklenburských vévodů a později velkovévodů.

Původní hrad byl v letech 1845–1857 přestavěn ve stylu romantického historismu a novorenesance podle francouzského zámku Chambord na Loiře z 16. století, na jehož plánech se spolupodílel geniální Leonardo da Vinci. Říká se, že ve velkolepém Schwerinu, přezdívaném Popelčin zámek, s více než 650 místnostmi, se nikdy nikomu nepodařilo spočítat všechny věžičky a arkýře. Památka v roce 1913 vyhořela a po zrušení monarchie o pět let později sloužila jako sídlo několika muzeí a pedagogické školy, dnes
zde zasedá zemský sněm Meklenburska-Předního Pomořanska.

Podle oblíbené pověsti stávala na místě zámku svatyně pohanského boha, který byl uctíván v širokém okolí. Když pak krajem putovali křesťanští misionáři, pohanský bůh uprchl do mořských hlubin, ale ve svatyni zůstali jeho služebníci jako duchové. Ti odtud odešli a usídlili se na nedalekém Petersbergu, když byl na místě postaven kamenný hrad. Setrval tu pouze Petermännchen (skřítek Petřík), který se usídlil ve hradním sklepení, kde s lucernou, mečem a svazkem klíčů strašil zloděje či vetřelce a zaháněl je na útěk, naopak poctivé lidi odměňoval. Rovněž budil vojáky, kteří usnuli na noční hlídce. Albrechta z Valdštejna, jemuž během třicetileté války císař přenechal meklenburské vévodství, údajně během jeho první noci na zámku natolik vystrašil, že vojevůdce do rezidence již nikdy nevkročil. (foto: Shutterstock)

Doklad boží přízně

• Hohenzollern

Nad zelenými lesy pohoří Švábská Alba ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko se ve výši 855 metrů vypíná hrad Hohenzollern (Vysoká celnice). Dnešní impozantní sídlo bývalých německých císařů, pruských králů a hohenzollernských knížat bylo postaveno v letech 1846–1867 na místě ruin rodového hradu. Nechal ho vybudovat pruský král Fridrich Vilém IV. (1795–1861), aby velkolepou novogotickou novostavbou demonstroval moc, boží přízeň i zářnou budoucnost Hohenzollernů. Uměnímilovný král, který byl nadšeným stavitelem i architektem, se sám podílel na přípravě projektu tohoto jakoby středověkého rytířského hradu. Sídlo se velmi podobá Neuschwansteinu, který si nechal vybudovat králův vzdálený příbuzný Ludvík II.

Hohenzollern má 140 místností včetně tří kaplí: katolické svatého Michala, Kristovy evangelické a pravoslavné Vzkříšení. V současnosti je obýván, slouží jako rodové muzeum a část je přístupná veřejnosti. V klenotnici se kupříkladu vystavuje uniforma Fridricha Velikého či jeho tabatěrka, která mu zachránila život, když se o ni zastavila kulka vypálená z nepřátelské pušky. Nejcennějším exponátem je zlatá koruna posledního německého císaře a pruského krále Viléma II. zdobená brilianty, diamanty, perlami a safíry. Podle některých novinářů však byla po druhé světové válce většina drahokamů z koruny prodána a nahrazena skleněnými napodobeninami.

Na hradě údajně straší Bílá paní Hohenzollernů. Její zjevení bylo považováno za špatné znamení, neboť po něm následovala úmrtí v rodině nebo jiné katastrofy. Mělo se jednat o ducha mladé ovdovělé hraběnky, která se zamilovala do markraběte Albrechta. Ten však její dvoření odbyl pouze tajemnou odpovědí, že se nikdy nevezmou, protože jim v cestě stojí čtyři oči. Hraběnka si výrok vysvětlila tak, že se jedná o její děti z předchozího manželství, proto je bez váhání zabila. Když to s nadšením sdělovala Albrechtovi, ten se od ní znechuceně odvrátil. Neměl totiž na mysli nebohé děti, nýbrž svého bratra a synovce, kteří se sňatkem nesouhlasili. Hraběnka byla proto prokleta a odsouzena k věčnému strašení. (foto: Shutterstock)

Symbol rozmařilosti

• Herrenchiemsee

Posledním stavebním projektem, který zahájil extrovertní, pompézní, extravagantní a samolibý bavorský král Ludvík II., byl Herrenchiemsee. Zámek ve stylu druhého rokoka leží na ostrově Herreninsel jezera Chiemsee, přezdívaném Bavorské moře, a kopíruje ústřední části rezidence francouzských králů ve Versailles. Zrcadlový sál dlouhý sto metrů, který je největší palácovou místností v Německu, zdobí třicet pět nádherných lustrů se dvěma tisíci svícemi. V celém zámku se nacházejí lustry a svícny pro celkem pět tisíc svící. 

Pseudorokoková skořápka nicméně skrývala nejmodernější technologie, neboť byla vybavena splachovacími toaletami, kuchyňským výtahem a vytápěna pomocí teplovzdušného systému. Při budování svých zámků se Ludvík choval jako režisér a scénograf, dbající na každý detail, a sám navrhoval různá zařízení i výzdobu. Například v ložnici „Měsíčního krále“, jak se mu též přezdívalo, ležela na nočním stolku modrá skleněná koule se třemi svíčkami. Když svítily, vypadalo to, jako by svítil měsíc. 

Na stavbu se 70 místnostmi se spotřebovalo celkem devět milionů cihel a zpracovalo pět kilogramů plátkového zlata. Zámek ale zůstal ze dvou třetin nedokončený, protože osm let po zahájení prací Ludvík II. zemřel a jeho nástupci neměli peníze na dokončení. Král po sobě zanechal torzo bez praktické funkce, jakýsi „památník nerozumu“. Jeho hospodaření s financemi je vůbec dodnes synonymem rozmařilosti. Nicméně názor, že svůj okázalý životní styl financoval ze státního rozpočtu, je mylný. Monarcha hradil veškeré své výdaje ze soukromých prostředků, přesněji řečeno z příjmů, které mu podle ústavy plynuly jako královská renta.

Každoročně obdržel 4,2 milionu říšských marek, z nichž musel financovat výdaje dvora a části své rodiny, takže mu na stavby zůstával jeden milion. Problém tkvěl v tom, že nechal budovat několik sídel najednou – jen samotné Herrenchiemsee spolykalo 16,5 milionu marek. Aby zadlužený monarcha odvrátil hrozící bankrot, vymýšlel všemožné ztřeštěné plány na záchranu, včetně bankovní loupeže v Paříži nebo finanční injekce od tureckého sultána. Nakonec se neutěšený stav jeho financí stal jedním z důvodů, proč ho ministři sesadili a nechali zbavit svéprávnosti. Svým nástupcům zanechal dluhy ve výši 14 milionů marek, což by dnes odpovídalo přibližně 140 milionům eur. Spláceli je více jak dvě desetiletí. (foto: Shutterstock)

Romantické zákoutí

• Eltz

Daleko od moderní zástavby uprostřed lesů se tyčí hrad Eltz (Jilec). Zcela ho obklopuje přírodní ráj vysoko nad řekou Moselou mezi městy Trevír a Koblenz. Díky osmi vysokým obytným věžím, velkému množství arkýřů, střech, hrázděné architektuře a věžičkám je přímo prototypem středověkého rytířského hradu. Návštěvník tak může mít pocit, že se najednou ocitl uprostřed pohádky o Šípkové Růžence, Sněhurce, Střízlíkovi či Rampelníkovi. Francouzský spisovatel Victor Hugo o něm kdysi v jednom cestopise napsal: „Vysoký, velkolepý, cizí a ponurý. Ještě jsem neviděl nic podobného. Svou osamělostí a díky krásné poloze, která probouzí fantazii – díky tomu vzbuzuje hrad Eltz jedinečný dojem.“ 

Jedná se o jeden z mála hradů, které nikdy nebyly poškozeny válkou. Uvnitř na návštěvníky čekají expozice ve zbrojnici s meči, halapartnami a další rytířskou zbrojí, stejně jako pokoje s nádherným barokním nábytkem. Od svého postavení drží hrad po více než 850 let hrabata z Eltzu, která se spříznila též s česko-rakouskými rody, například s mělnickými Lobkowiczi, teplickými Clary a Aldringeny nebo dobříšskými Colloredo-Mansfeldy. (foto: Shutterstock)

Vězení pro princeznu

• Pfalzgrafenstein

Z iniciativy císaře Ludvíka Bavora vznikl Pfalzgrafenstein (Falckraběcí kámen). Byl postaven na skalnatém ostrově Falkenau v Rýnu nedaleko města Kaub kvůli vybírání mýtného, proto nikdy nesloužil k obytným účelům. Se svými přibližně 47 metry na délku, 21 metry na šířku a protáhlou pětibokou základnou připomíná bitevní loď plující proti proudu. Tamější zvuk trubek a zvonění zvonů kdysi vyzývaly blížící se posádky plavidel, aby v Kaubu zakotvily a zaplatily mýtné. Na ty, které odmítly, se z hradu snesl déšť šípů, kulek či dělových koulí. Mýtné zde úředníci vybírali až do roku 1867. 

Podle legendy se vládce Falce dozvěděl, že se jeho jediná dcera a dědička Agnes zakoukala do příslušníka nepřátelského rodu. Aby jí zabránil se s ním vídat, nechal na skále uprostřed Rýna postavit hrad, kam dceru zavřel. Nešťastná Agnes celé dny vyhlížela z okna, zda se její miláček přece jenom neobjeví, a usedavě plakala. Po nějaké době se její matka už na utrpení svého dítěte nemohla dívat, proto tajně zařídila, aby se Agnes mohla s vyvoleným nerušeně setkat na hradě. Toto shledání však nezůstalo bez následků. Agnesině matce tak nezbylo nic jiného než se svěřit manželovi. Ten se nejprve rozzuřil, ale když se uklidnil, uznal, že sňatek je jedinou možností, jak odvrátit rodinnou ostudu. Potom se konala svatba, po ní žila Agnes s rodinou na hradě šťastně až do smrti. (foto: Shutterstock)

Architektonický slepenec

• Sanssouci

Pruský král Fridrich II. Veliký (1712–1786) si nechal v letech 1745–1747 postavit u Berlína zámek v rokokovém stylu. Na okraji posádkového města Postupimi, kde si již jeho předkové postavili rezidenci a zřídili park, se rozhodl vytvořit vlastní ráj ducha a přírody. Pro letní sídlo si „král filozof“ pohrdající německou kulturou vybral francouzské jméno Sanssouci (Bez starosti).

Monarcha zvítězil nejen nad rakouskými vojsky, díky čemuž odňal Marii Terezii Slezsko, ale taktéž nad svými architekty, když si prosadil mnoho rozmarů, takže stavba působí po architektonické stránce rozporuplně. Navozuje spíše dojem zahradního pavilonu než zámku, navíc nemá sklepy a je příliš nízká. Na druhou stranu vypadá jeho originální silueta s velkými dveřmi, okny i výzdobou na téma vína, vypínající se nad šesti rozměrnými terasami s vinicemi, kouzelně a harmonicky splývá s okolní přírodou. V přilehlé barokní květinové zahradě byly rozmístěny mramorové sochy antických božstev a čtyř elementů. Vzhledem k proslulé spořivosti panovníka byla květinová zahrada spojena s užitkovou.

Král s hosty na zámku pobýval od dubna do října, ale jeho manželka sem nesměla vkročit. Připomíná to oblíbený film Noc na Karlštejně (1973), který vychází z legendy, že císař Karel IV. zakázal na hradě pobývat ženám, aby se mohl věnovat rozjímání. Nadutý, cynický a bezohledný Fridrich II. se skutečně vyhýbal vztahům s ženami, navíc pohrdal lidmi, jež považoval za sběř a chátru, která plodí děti. Mnohem raději měl své italské chrtíky, kteří si mohli v zámku dělat, co chtěli. Zvířatům muselo služebnictvo vykat, takže například volalo: „Alkméno, posaďte se!“ 

Král si v závěti vymínil, že chce být pohřben v podzemní kryptě na nejvyšší terase u zámku, kam se ukládaly urny s popelem jeho psích miláčků. Jeho nástupce mu toto přání ale nesplnil a strýce nechal pohřbít v postupimském posádkovém kostele. Fridrichovy ostatky byly do krypty u zámku Sanssouci přeneseny teprve v roce 1991, v den 205. výročí jeho úmrtí. Na prostý náhrobní kámen kladou návštěvníci nejen květiny, ale i brambory. Král se totiž velmi zasloužil o rozšíření této plodiny. Kolem Sanssouci postupně vzniklo „pruské Versailles“ s mnoha dalšími rezidencemi a stavbami. Až do roku 1918 zámek sloužil jako velkolepé letní sídlo pruských králů a německých císařů. (foto: Shutterstock)

Jihočeské zrcadlení

• Mespelbrunn

Renesanční vodní zámek Mespelbrunn (Osikový pramen) se nachází v Bavorsku mezi Würzburgem a Frankfurtem nad Mohanem. Jeho nejkrásnější snímky pořizují turisté za bezvětří, protože se pak celý odráží na vodní hladině. Připomíná naši jihočeskou zámeckou perlu Červenou Lhotu. V 15. století byl opevněn hradbami a věžemi, protože v tehdejší době se v hustých lesích potulovaly divoké hordy loupeživých husitů. V roce 1665 vyženila zámek s dalšími statky hrabata z Ingelheimu, která ho vlastní dodnes.

Romantická stavba posloužila v roce 1958 jako kulisa pro nestárnoucí německou filmovou klasiku Hospoda ve Spessartu (1958), jež si dodnes udržuje první místo v německých kinech jako nejnavštěvovanější film. (foto: Shutterstock)