Vítejte v galaktické zoo (2): Prozkoumejte nejpodivnější hvězdné ostrovy
Ve vesmíru se nachází 100–200 miliard galaxií. Je to úchvatná podívaná, jako bychom procházeli gigantickou zoologickou zahradou. A vzhledem k tak ohromnému množství hvězdných ostrovů si můžeme být jistí, že se mezi nimi vyskytují opravdu podivná „stvoření“
Domove, sladký domove
Mléčná dráha tvoří náš domov, což ovšem neznamená, že by nemohla být zajímavá či výjimečná. Zároveň pro nás zůstává docela záhadná, protože ji jako jediný hvězdný ostrov pozorujeme zevnitř. Už jsme například zjistili, že stejně jako galaxie v Andromedě představuje vesmírného kanibala a postupně vyjídá malé satelitní ostrovy v těsném sousedství.
Trpasličí galaxie v našem okolí, které ještě nepozřela, bývají často také velice zajímavé. Například ve středu Velkého Magellanova oblaku, vzdáleného 163 tisíc světelných let, pozorujeme zřetelný náznak galaktické příčky. V blízkosti zmíněného hvězdného ostrova se vyskytuje i řada maličkých trpasličích galaxií, z nichž některé neobsahují prakticky žádné hvězdy, nýbrž jen temnou hmotu. I Velký oblak se nakonec stane „obětí“ Mléčné dráhy, která jeho hmotu pohltí.
Mládě odsouzené k zániku
V souhvězdí Velké Medvědice se nachází malý hvězdný ostrov, jemuž dali odborníci zřejmě nejroztomilejší jméno pro galaxii vůbec – Little Cub, tedy Malé medvídě. Jde o jednu z bližších galaktických sousedek: Od Sluneční soustavy ji dělí asi 50 milionů světelných let.
Navzdory roztomilosti je ovšem osud Malého medvíděte podle všeho zpečetěn. Přímo před našima očima jej totiž požírá kanibalský soused, velká spirálová galaxie s příčkou NGC 3359. Zatím však nevelký hvězdný ostrov, vzhledem k uvedené blízkosti, zůstává cenným objektem pro pozorování. Navíc se zdá, že se od svého vzniku záhy po Velkém třesku prakticky nezměnil.
Uprostřed rozpuku
Čočková galaxie ESO 381-12 vyniká zvláštním tvarem a strukturou: Představuje přechodný typ mezi spirálními a eliptickými hvězdnými ostrovy. Takové objekty mívají tvar čočky s vypouklou oblastí jádra a tenčím diskem, v němž nejsou patrné náznaky spirálovité struktury. Obvykle spotřebovaly či ztratily většinu své hmoty a vzniká v nich jen malý počet nových hvězd.
ESO 381-12 od nás dělí asi 270 milionů světelných let a pozorujeme ji v souhvězdí Kentaura. Je výjimečná i mezi jinak dost vzácnými čočkovými příbuznými – její struktury se totiž nepravidelně „otevírají“ směrem k nám, jako bychom sledovali gigantický vesmírný květ. Pro astronomy je takový tvar záhadou, nicméně jako v jiných podobných případech podezírají relativně nedávnou kolizi, v níž se galaxie asi před miliardou roků mohla srazit s nějakou „příbuznou“. Další možnost představují pohyby hvězdokup uvnitř hvězdného ostrova.
Vířící Větrník
Blízká galaxie M83, známá jako Větrník, patří k těm nejvíc fotogenickým v našem sousedství. Třpytí se v souhvězdí Hydry, ve vzdálenosti 15 milionů světelných let. V případě tohoto spirálního hvězdného ostrova máme výhodu: Pozorujeme ho prakticky shora, tedy kolmo na galaktický disk. Elegantní Větrník je plný hvězd, zahrnuje jich asi bilion, tedy zhruba dvojnásobek oproti Mléčné dráze – přestože je přibližně stejně velký, či dokonce menší.
M83 je v řadě věcí zvláštní: Například se zdá, že má dvojité jádro. Mohlo by se jednat o dvě supermasivní černé díry, které svou gravitací společně drží galaxii pohromadě. Další možnost zní, že dojem dvojitého jádra vytváří nepravidelný disk hvězd, které v srdci Větrníku obíhají kolem centrální supermasivní černé díry.
Jiná pozoruhodnost spočívá v tom, že v galaxii explodují supernovy „jako na běžícím pásu“. Astronomové jich tam již v přímém přenosu pozorovali šest a vystopovali pozůstatky asi 300 dřívějších monumentálních výbuchů. Oproti Mléčné dráze jde doslova o ohňostroj. Díky tomu si Větrník drží druhé místo v četnosti supernov mezi galaktickými rekordmany, hned za NGC 6946.
Se dvěma srdci
Pokud víme, naprostá většina galaxií má ve svém jádru supermasivní černou díru, jejíž hmotnost se může pohybovat od stovek tisíc do desítek miliard sluncí. Vzácně se však stává, že hvězdný ostrov nehostí jednu centrální supermasivní černou díru, nýbrž dvě – a ve zcela unikátních případech i víc.
K takovým patří spirální galaxie NGC 7674 ze souhvězdí Pegasa, kterou pozorujeme ve vzdálenosti asi 380 milionů světelných let. Značně aktivní, tzv. Seyfertova galaxie typu II má jasné jádro a zároveň je velmi jasná při pozorování v infračervené oblasti spektra. Vědci se domnívají, že v jejím středu kolem sebe obíhají dvě supermasivní černé díry, navzájem vzdálené asi jeden světelný rok. V podobných případech jde zřejmě o důsledek srážky dvou hvězdných ostrovů, jež splynuly v jediný.
Letí k nám!
Náš vesmír se od Velkého třesku neustále rozpíná. Proto se naprostá většina galaxií, jež v okolním kosmu pozorujeme, od Mléčné dráhy vzdaluje. K nápadným výjimkám se řadí nedaleká galaxie v Andromedě, s níž jsme na kolizním kurzu a za pár miliard let se nejspíš srazíme. Ve vzdálenějším vesmíru bývají takové případy vzácné – ale jedním z nich je M90.
Velký hvězdný ostrov v souhvězdí Panny od nás dělí asi 60 milionů světelných roků. Tvoří součást kupy galaxií v Panně a náleží v ní k největším spirálním galaxiím. Vědci si všimli, že spektrum záření M90 není posunuto k červenému konci spektra viditelného záření, jak je obvyklé, nýbrž k modrému. Jde o tzv. modrý posuv – neklamnou známku, že se galaxie blíží k Mléčné dráze.
