V nejpestřejším oblečení: Fascinující barvy přírodní palety

Barvy jako varování

Drobné žabky žijící v pralesích Jižní Ameriky jsou klasickým příkladem živočichů, kteří výrazným zbarvením upozorňují na svou nebezpečnost. Tito pestří obojživelníci z čeledi pralesničkovitých (Dendrobatidae) vylučují pokožkou jed, jímž jihoameričtí indiáni potírali hroty šípů. Míra toxicity jedu se však u jednotlivých druhů i populací výrazně liší a ukázalo se, že jen čtyři ze 175 druhů pralesniček používali indiáni jako zdroj jedovaté substance. 

Na fotografii je pralesnička amazonská (Ranitomeya amazonica), která se vyskytuje ve více barevných formách – na nohou a spodní části těla je síťová kresba kombinovaná z modré, šedé nebo zelené a černé. Horní část těla a hlava jsou buď pruhovaně oranžové, nebo červené. (foto: Shutterstock)

Elegán z carského plesu

V říši hmyzu jsou motýli nezpochybnitelnými králi pomyslné módní přehlídky a těžko mezi nimi vybírat toho nejkrásnějšího. Proto jsme do tohoto malého přehledu vybrali snad méně okázalého, ale o to elegantnějšího otakárka Papilio deiphobus rumanzovia. Žije na Filipínách a občas se zatoulá až na jih Tchaj-wanu. 

Poddruh, který byl pojmenován po někdejším ruském kancléři Nikolasi Rumanzovi, má rozpětí 120–140 mm. Kancléř v první polovině 19. století podporoval četné ruské výzkumné expedice a kromě nádherného motýla dnes nese jeho jméno také severoamerická orchidej (Spiranthes romanzoffiana). (foto: Shutterstock)

Symbol barevné proměnlivosti

Chameleoni jsou bezesporu jedněmi z nejpestřejších zvířat na Zemi, navíc dokážou své zabarvení během pár vteřin změnit. Důvodem „převlékání kabátu“ ovšem není snaha ukrýt se v daném prostředí. Aktuální barvy daleko spíše odrážejí psychický stav chameleona a plní také komunikační funkci mezi jednotlivými zvířaty. Zřejmě nejpestřeji zbarvení bývají samci, především během vzájemného souboje nebo při páření.

Za schopnost měnit barvy vděčí chameleoni stavbě pokožky, jejíž svrchní vrstva je průsvitná a pod ní jsou tři další vrstvy podkožní tkáně. V nich jsou umístěny buňky různých barev, tzv. chromatocyty. V první vrstvě mají chromatocyty barvu žlutou a červenou, ve druhé modrou a bílou a buňky třetí vrstvy jsou černé. Výběžky, jimiž jsou buňky vybaveny, se mohou rozšiřovat, měnit velikost a přibližovat se nebo oddalovat od svrchní průhledné vrstvy. Tak dokáže tento neobyčejný tvor vytvářet na povrchu svého těla různé odstíny.

Každý chameleon má ovšem omezenou paletu a určitě nedokáže libovolně zbarvit kteroukoli část těla. Nejbarevnějšími tělními partiemi jsou obecně oči a bok. Zřejmě největším „mistrem barvířem“ je madagaskarský chameleon pardálí (Furcifer pardalis), který zvládá nejrůznější odstíny od smaragdově zelené, přes rudou, tyrkysovou až po fialovou. (foto: Shutterstock)

Zabiják v kvetoucím hávu

Pokud by mohli příslušníci říše hmyzu hlasovat v anketě o nejobávanějšího člena této živočišné třídy, skoro určitě by se na prvním místě umístily kudlanky. K lovu a zabíjení není tak skvěle vybaven žádný jiný hmyz. Skvělý zrak, schopnost otočit hlavu o 180° a malá očka na středu hlavy, kterým se říká ocelli, zajišťují kudlankám vynikající přehled po okolí. Jejich očím nic neunikne a jen zřídka se vybrané oběti podaří uniknout z dosahu smrtícího objetí. Přední nohy kudlanek jsou vybaveny ostrými trny, které kořist znehybní a úspěšný lovec pak začne požírat oběť za živa.

Kudlanky jsou nejen hrozivé, ale svým způsobem také krásné. Víc než o jiných druzích to platí o kudlance ďábelské (Idolomantis diabolica), která pochází z východní Afriky. Přezdívá se jí „Královna kudlanek“ a tento snímek, na němž více než dvanáct centimetrů vysoká kudlanka výhrůžně vystavuje na odiv svou květinovou kresbu, dobře dokumentuje původ přezdívky. (foto: Shutterstock)

Nejkrásnější škůdci

Stejně jako jsou motýli vyhlášenými krasavci mezi hmyzem, jen málokterý pták předčí v barevnosti papoušky. Jedním z nejpestřejších zástupců tohoto řádu je lori mnohobarvý (Trichoglossus haematodus), který žije v Austrálii a na ostrovech jihovýchodní Asie. Jde o středně velkého ptáka, který je 25–30 cm dlouhý a má rozpětí křídel kolem 17 cm. Loriové mnohobarví se občas shlukují do větších hejn, ale většinou se drží v párech, které své hnízdní teritorium velmi důrazně brání nejen před ostatními papoušky, ale i před mnohem většími ptáky, jako například před flétňákem australským (Gymnorhina tibicen), jenž připomíná naši straku.

V 60. letech bylo několik loriů mnohobarvých náhodou vypuštěno v jihovýchodní části Austrálie, kde nejsou původní. Od té doby jsou tady klasifikováni jako škůdci, obdobně jako na Novém Zélandu. Početná hejna loriů tady dokážou zatočit s úrodou nejednoho ovocného sadu. (foto: Shutterstock)

Podmořské zahrady

Náš výčet by nebyl ani zdaleka kompletní, kdybychom alespoň jeden snímek nevěnovali životu pod mořskou hladinou. Tady je ovšem přírodní paleta natolik bohatá, že namísto jednoho živočišného druhu představujeme barevnou symbiózu vodních živočichů na jednom z mnoha korálových „ostrůvků“. (foto: Shutterstock)