Utrpení slavného vojevůdce: Syfilis se nevyhnula ani Valdštejnovi
Jen málokterý muž byl ve druhé polovině dvacátých 17. století mocnější než Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Přes veškerou slávu, bojovnost a moc se mu ale nevyhnulo neštěstí v podobě nemoci, která postupně stravovala jeho tělo i mysl
Astrolog Giovanni Battista Seni nad Valdštejnovou mrtvolou (Karl Theodor von Piloty, 1855).
Choroba, jež slavného vojevůdce pomalu zabíjela, měla ve své době mnoho jmen. Obvykle se označovala podle toho, kde si ji nakažení nešťastníci uhnali. V 15. století ji většina Evropy nazývala morbus gallicus, neboli francouzská nemoc. Francouzi jí zase říkali neapolská, neboť si ji jejich vojáci přinesli z obléhání Neapole, kam chorobu zanesla španělská armáda. Do Španělska pronikla prý s kolumbovskými plavbami, při kterých se příjice neboli syfilis dostala do Evropy. V Rusku nesla pojmenování polská nemoc a v českých zemích za dob Valdštejna ji nazývali nemocí uherskou.
Až do hořkého konce
Vojevůdce se nakazil jako mladý praporčík roku 1604 při tažení Rudolfa II. do Uher proti Turkům a rebelům. Vydobyl si zde sice své první ostruhy a za zásluhy během bojů byl povýšen na hejtmana, zároveň však utržil zranění ruky a vrátil se churavý, a to především kvůli nedostatečné prevenci a informovanosti o pohlavních nemocech. Od té doby jeho životem začalo pozvolna prostupovat utrpení, které ho neopustilo do konce života.
Vojevůdcovo tělo bylo poznamenáno jak nemocí, tak snahou ji vyléčit. V novověku k tomu sloužily především masti se rtutí, kterými lékaři potírali postižená místa a pak je pevně balili do plátna. Tato léčba nezřídka vedla k otravám, přičemž samotnou chorobu neléčila. Vojevůdce trpěl zánětem kostní tkáně, kvůli kterému ke konci života nemohl skoro chodit a ani ruce mu příliš nesloužily, neboť se jeho kosti prohýbaly a kloubní plochy nezdravě zplošťovaly.
Konečně byla postižena i Valdštejnova osobnost. Nedá se říct, že by za svůj úspěch vděčil takzvané iritační fázi syfilidy, která vede až k manickému jednání a aktivitě. Svoje vavříny si vydobyl agresivitou, bezohledností a až téměř geniálními organizačními schopnostmi. Nemoc však u něj postupně přešla do nervové formy, takzvané tabes dorsalis. Ta postihuje především míchu (laicky se mluví o jejím „vysychání“), což s sebou neslo jednak problémy s koordinací pohybu, ale v posledních letech také zničení imunitního systému a rozpad osobnosti.
TIP: Albrecht z Valdštejna: Proč padl za oběť krvavému masakru?
Od roku 1633 bylo vojevůdcovo jednání prakticky učebnicovou ukázkou 3. stádia syfilidy, působící poruchy osobnosti, demenci a progresivní paralýzu. Jeho horečná a nesmyslná rozhodnutí (včetně kroků, které jeho důstojníci následně označili za zrádné a vedly k Valdštejnovu odstranění) tak mohla být důsledkem choroby, jež ho po tři dekády života trápila. Vražda v Chebu 24. února 1634 byla proto pro Albrechta z Valdštejna spíše vysvobozením. Jeho život by ale nejspíš netrval o moc déle.
