Upalte to slovo! Kde všude v minulosti hořely knihy na hranici?

Spálit nebo zazdít

• Čína, 3. století př. n. l.

Jméno císaře Čchin Š´-chuang-ti (260–210 př. n. l.) je v dějinách Dálného východu zapsáno zlatým písmem. Zakladatel dynastie, porobitel šesti království, sjednotitel Číny. Reformátor a stavitel. Opravdu? Aby zabránil kritice své autokratické vlády, nechal systematicky likvidovat všechny písemné záznamy z časů před svým nástupem na trůn. I 2 000 let staré spisky ze školy Shang Xiang. „A kdo teď může říct, že si pamatuje, jak bylo dříve?“ Zmizí knihy, zmizí svědectví. A že některé staré knihy stále žijí v paměti mudrců? V roce 213 př. n. l. nechá pro jistotu zazdít 460 konfuciánských filozofů. 

Muž, jenž obohatil čínskou kulturu zavedením jednotného písma, posledních deset let své vlády preventivně nechává pálit všechna díla, která jej dostatečně neoslavují. A tahle taktika se mu zjevně vyplatila. Jeho hrob střeží terakotová armáda a v čínské učebnici dějepisu se o něm dočteme jen samou chválu. (foto: Wikimedia Commons, Gary Todd, CC0 1.0)

Posvěceno církví

• Křesťanská Evropa, 4. století

Ariánské náboženské učení v kostce? Ježíš Kristus nemá božský původ a stejně jako Ducha svatého jej vygeneroval Bůh-Otec. Možná vám také uniká, jak z této teze vyplývá podřízení úřadu církve panovníkovi země, ale věřte, že ve 4. století to bylo dost horké téma. Hořela kvůli němu nejedna hranice, a když už nebylo dost kacířů k opékání, pálily se aspoň jejich heretické knihy. Ve velkém. Proč? 

Koncil v Níkaji roku 325 odsoudil ariánství jako slepou cestu, aby se církev nemusela dělit o moc s vladaři. Problémem bylo, že ariáni byli jak šikovní misionáři, tak i dobré „kopírky“. Podařilo se jim rozšířit mezi pohany na 200 000 knih se svým učením, takže doslova zaplavili knižní trh. U všeobecných křesťanských táboráků chyběli jen egyptští knihovníci. Ti raději ze starých ariánských svazků vyškrabali pemzou inkoust, a použili je jako nepopsané znovu. (ilustrace: Midjourney AI, CC0)

Alexandrijský táborák

• Egypt, 4.–7. století

„Buď  ty knihy obsahují to samé, co Korán, a pak jsou zbytečné, nebo obsahují něco jiného, a pak jsou nebezpečné.“ Tento ortel měl nad Alexandrijskou knihovnou v roce 642 vyřknout chalíf Umar ibn al-Chattab, pokořitel Egypta. Vztahu muslimských dobyvatelů vůči kulturním památkám jiných civilizací by to odpovídalo, ale protentokrát v tom budou skoro nevinně. Knihovna založená z popudu Ptolemaia II. měla uchovávat všechny písemné památky známého světa. To obnášelo na 700 000 svazků, papyrů i pergamenů, sesbíraných, opsaných, nakoupených a nakradených, kde se jen dalo. 

Jenže Alexandrijská knihovna prošla velkým požárem v roce 48 př. n. l., kdy si tu táborák udělal Julius Caesar, a zdejší sepsané znalosti ležely v žaludku i křesťanům a koptům. Ti začali s pálením v roce 391. Arabové tu sice knihami v lázních zatápěli, ale to už měla studnice moudrosti to nejhorší několik století za sebou. (ilustrace: Getty Images)

Neznámá mayská civilizace

• Jižní Amerika, 16. století

Mayská civilizace měla takové znalosti astronomie, že se o pravdivosti jejích informací přesvědčujeme teprve nyní. Mayové stojí za jedním z nejkomplikovanějších kalendářů – počítali ho na 63 081 429 let! Tito stavitelé chrámů, znalci pokročilé matematiky a tvůrci originálního písma byli zmasakrováni nebo zbídačeni španělskými conquistadory hned v první vlně. To ovšem nestačilo. Na řadu přišly veškeré písemné odkazy této kultury. Likvidace se ujal fanatický františkánský biskup Diego de Landa (1524–1579). „Narazili jsme na tisíce knih a spisků, popsaných neznámými literami. Neobsahují pravděpodobně nic jiného než ďáblovy lži, a tak jsme je všechny spálili,“ napsal. 

Mimochodem, de Landa, který po čtyři léta organizoval sběr a hromadné pálení, si ještě pochvaloval, jak pohanští indiáni ztráty mayských knih želeli. Literární táboráky v Yucatanu přežily pouhé čtyři autentické svazky – kodexy, které dodnes umíme přeložit jen z 85 procent. (ilustrace: Wikimedia Commons, CC0)

Jde o veřejné blaho!

• USA, konec 19. století

Země svobody a neomezených možností. Spojené státy americké si na vývozu demokracie do zbytku světa postavily kariéru. Jenže svoboda tisku a projevu, tolik proklamovaná Ústavou, má mít své pevné mantinely. Když v roce 1873 uvedl Kongres v chod Organizaci pro potlačování nemravností, pustil tím z řetězu ne zdivočelého psa, ale přímo smečku tygrů. Samozvaní ochránci veřejné morálky, bojovníci proti pornografii, obscénnostem a nepřístojnosti dokázali během několika let spálit 15 tun knih, 125 tun tiskařských lisů (na kterých se ty hanebnosti tvořily) a okolo čtyř milionů fotografií. Nutno dodat, že ona „obscénnost“ byla definována dost vágně, a záleželo na choutkách toho kterého státem pověřeného paliče, co uzná hodné spálení. 

Ilustrace zachycuje karikaturu „ctihodného pána Anthonyho Comstocka“, zakladatele Newyorské společnosti pro potlačování nemravnosti. Byl tak horlivý odpůrce všeho, co vybočovalo z jeho úzkých mravních mantinelů, že celému cenzurnímu tažení se podle něj přezdívalo comstockeriáda. (ilustrace: Alamy Stock Photo)

Nacistické pálení knih

• Německo, 1933

I když plamenný projev o nutnosti zlikvidovat pozůstatky minulosti pronesl ke čtyřiceti tisícům studentů 10. května 1933 na berlínském Operním náměstí právě ministr propagandy Joseph Goebbels, nešlo o oficiální akci ministerstva. Iniciovali ji sami studenti vysokých škol, ti, kteří by si měli knih a dědictví minulosti považovat nejvíce. Jenže v době, kdy NSDAP převzala moc v zemi, už mnoho z těchto mladých lidí horlivě vstupovalo do vítězící strany. Na začátku dubna 1933 odstartovala Asociace německých studentů celonárodní Kampaň proti neněmeckému duchu v kultuře.

Ve čtyřiatřiceti univerzitních městech se proto za zpěvu nacionalistických písní ocitlo na hranicích dvacet pět tisíc knih. Celá akce se odehrávala v noci, protože ve dne by to samozřejmě neudělalo takovou „parádu“. Hořela díla židovských autorů a těch, kteří dle nacistů „šířili protiněmeckého ducha“. Popelem tak lehly například Einsteinovy, Marxovy a Freudovy spisy, dramata Bertolta Brechta, díla Heinricha, Thomase a Klause Mannových, protiválečné romány Ericha Marii Remarqua či dětské knížky od Ericha Kästnera. Tam, kde pršelo, pálilo se o pár dní později. 

Že studenti tento čin považovali za jakýsi rituál, dokládá i fakt, že další pálení se konalo 21. června v den letního slunovratu... Ohnivou podívanou si té květnové noci nenechaly ujít ani davy dalších fanoušků nacismu a Goebbelsovo berlínské vystoupení přenášel v přímém přenosu také rozhlas. I pro Goebbelse to bylo velkolepé entrée – do funkce nastoupil na začátku téhož roku a „očištění německé kultury od cizorodných prvků“ viděl jako jeden ze svých velkých úkolů. Co následovalo? Tvrdá cenzura a státní dohled nad kulturou. Jak napsal roku 1822 německý židovský básník Heinrich Heine: „Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.“ I na jeho básnické sbírky došlo... (foto: Wikimedia Commons, NARA, CC0)