Ukradené památky: Ďáblova bible, masky Irokézů, dědictví Austrálců i skotský Kámen osudu

Česká vzácnost

Celá Evropa věděla, že římský císař a český král Rudolf II. shromáždil na Pražském hradě množství uměleckých děl i sbírky knih, šperků a drahých kamenů. Se závěrem třicetileté války v roce 1648 skončily v rukou Švédů coby válečná kořist malby Albrechta Dürera a Pietera Brueghela, starověké mince, kamenné a bronzové sochy, ale také předměty související s astronomií a vzácné svazky, včetně Codex argenteus a Codex gigas – Stříbrné a Ďáblovy bible. Obě se nyní nacházejí v univerzitní knihovně v Uppsale: První jmenovaná se datuje do 6. století a zahrnuje ruční přepis čtyř evangelií sv. Marka, vytvořený stříbrným a zlatým inkoustem na purpurovém pergamenu. Kodex údajně vznikl pro ostrogótského krále Theodoricha Velikého a do současnosti se dochovalo 188 listů z původních 336.

Největší rukopis světa

Codex gigas potom obsahuje 624 pergamenových stran, přičemž s rozměry 90 × 50 centimetrů a hmotností 75 kilogramů představuje největší rukopisnou knihu na světě. Podle legendy jej v podlažickém klášteře u Chrudimi sepsal mnich, který zhřešil, když se nechal zasvětit do temné magie. Aby svůj skutek odčinil, měl za jedinou noc sestavit dílo, jež by obsáhlo veškeré vědění. Brzy mu však bylo jasné, že sám úkol nezvládne – proto zaprodal duši ďáblu, aby knihu dokončil za něj. 

Svazek tak obsahuje nejen biblické pasáže, nýbrž i zaklínadla pro vyléčení. Navíc v něm chybějí zaříkání k vymítání ďábla, přestože benediktini exorcismus praktikovali. Na straně 290 se dokonce nachází právě zobrazení ďábla, vysoké působivých 50 centimetrů. Kromě toho však bible zahrnuje také iluminace, iniciály a další bohaté zdobení.

Komu vlastně patří?

O navrácení obou svazků do Čech žádal Švédy prezident Václav Havel, ovšem bez úspěchu. Severská země svolila pouze k půlročnímu zapůjčení Ďáblovy bible, takže se na ni mohli po 360 letech podívat i Češi v pražské Národní knihovně. Pokud by se však Švédsko rozhodlo oba kodexy vrátit, vyvstává otázka – komu? Do sbírek Pražského hradu? Rodu Habsburků? Řádu benediktinů? Vzácné manuskripty tak dokládají, jak složitá může repatriace některých předmětů být.

Foto: Profimedia

Domorodá spolupráce

Kanadské muzeum Glenbow čelilo v roce 1988 kritice, když v rámci zimní olympiády v Calgary vystavilo tzv. falešnou masku. Domorodí obyvatelé protestovali, že má maska náboženský a obřadní význam. Spor skončil před soudem, a přestože muzeum vyhrálo, kauza zdůraznila, jak podobné instituce k živým kulturám často přistupují – a přispěla tím ke zlepšení spolupráce s původními obyvateli. Podařilo se tak podpořit jejich zapojení do plánování, výzkumu i realizací sbírek, ale zejména do repatriací lidských ostatků i artefaktů.

Foto: Wikimedia Commons, FA2010, volné dílo CC0; axismundi

Návrat aboriginálského dědictví

Příběh s dobrým koncem se naopak odehrál loni v říjnu, kdy Státní muzeum Illinois po desetiměsíční diskusi vrátilo Austrálii 42 exponátů aboriginálského původu. Přímo do rukou příslušníků kmene Aranda i etnik Bardi a Jawi, kteří přiletěli do Spojených států, se tak vrátily posvátné a ceremoniální předměty, bumerangy, štíty či ozdoby na tělo. Australská vláda totiž spustila zatím čtyřletý projekt na podporu návratu kulturního dědictví prvních domorodých národů a vyhradila na něj sedm milionů dolarů. 

Cílem přitom není repatriace jen z muzejních sbírek a dalších veřejných zařízení, nýbrž i ze soukromého vlastnictví. Program se snaží dostat do „rodné země“ 95 tisíc artefaktů z více než 200 světových institucí. Muzeum v Illinois tak předměty Aboriginálů vrátilo jako vůbec první organizace svého druhu na světě a podle jeho ředitelky Cinnamon Catlin-Legutkové by měl zmíněný skutek ostatním posloužit coby model úspěšné spolupráce.

Foto: Profimedia

Skotská legenda praví…

Po staletí usedali skotští králové na Kámen osudu, který je podle legendy svým hlasitým křikem prohlásil za právoplatné panovníky. Ovšem jen do roku 1296, kdy anglický vladař Eduard I. Plantagenet vtrhl do Skotska a kámen odvezl pryč. Pro Skoty šlo o symbol svobody a nezávislosti, jichž si cenili nadevše, a krádež pro ně znamenala porážku a ponížení. Eduard kámen převezl do Londýna a nechal jej ve Westminsteru vsadit do křesla sloužícího při korunovaci anglických králů. Do „vlasti“ se posvátná ikona vrátila až v roce 1996 po diplomatických jednáních a nyní se spolu s korunovačními klenoty nachází na hradě v Edinburghu. Něco tu však nehraje…

Fantazie kronikářů?

Někteří totiž autenticitu kamene v Edinburghu zpochybňují, nikoliv však proto, že by se snad z Anglie do Skotska vrátil podvrh. Pouhou atrapu s sebou totiž mohl odvézt už Eduard ve 13. století, neboť podle legendy skotští mniši o invazi věděli a pravý kámen před nepřítelem ukryli. 

Co když se však nejedná o pouhou pověst? Blok červeného uměle opracovaného pískovce, který se v současnosti považuje za Kámen osudu, váží zhruba 150 kilogramů a měří 66 × 42 × 26 centimetrů. Jeho vzhled však neodpovídá dobovému líčení: Kronikáři mluví o oblém trůnu zdobeném ornamenty a různí se i popisy, z čeho byl vytesán – jedny záznamy zmiňují černý čedič, další mramor. Snad jde tedy o pouhou představivost dávných autorů kronik.

Foto: Shutterstock