Symboly moci a prestiže: Nejkrásnější koruny Evropy

Rakouská císařská koruna

Přijde vám povědomá? Její autor se totiž přímo inspiroval korunou svatováclavskou. Původně šlo o osobní korunu císaře Rudolfa II. a ve své pražské dílně ji roku 1602 zhotovil Rudolfův dvorní zlatník, proslavený Jan Vermeyen. Rudolf ji nosil během éry své vlády při slavnostních událostech. Ta, jež mu byla nasazena na hlavu, když se sám stal císařem – koruna Svaté říše římské – se totiž kromě korunovací nepoužívala.

I přes ni se klene oblouk posázený osmi diamanty, symbolizujícími Krista, jehož zástupcem na zemi měl císař být. Leštěný zelenomodrý smaragd na vrcholu oblouku představuje Nebesa a nebeský Jeruzalém. Součástí koruny je i biskupská mitra, která symbolizuje spojení světské a duchovní vlády. A teď trochu vychloubání: na zlatých plátech mitry jsou zachyceny čtyři klíčové výjevy z Rudolfova panování – jeho korunovace císařem římským, králem uherským a českým a vítězství nad Turky, i když ve skutečnosti v boji s nimi Rudolf spíše selhal. (foto: Wikimedia Commons, Bede735c, CC BY-SA 3.0)

Koruna Svaté říše římské

Per me reges regnant čili Skrze mne vládnou králové hlásá koruna Svaté říše římské. Dohotovena byla z větší části někdy kolem roku 962 pro korunovaci Oty I. Velikého z rodu Liudolfovců. Skládá se z osmi lamel napojených k sobě panty a závlačkami. Čtyři pole zdobí drahokamy a perly, čtyři emaily s vyobrazením starozákonních proroků a králů symbolizujících hlavní křesťanské ctnosti, kterými má císař Svaté říše římské oplývat. Mezi spravedlivým králem Davidem, moudrým Šalamounem a Bohu oddaným prorokem Izajášem trůní sám král králů Ježíš s dvěma anděli po boku. 

Finální monumentální podobu (a patřičnou váhu) však dal této koruně až císař Jindřich II. – na začátku 11. století přidal mohutný kříž na čelní straně a kamaru, tedy klenutý pás spojující dvě protilehlé strany koruny. Také osmá z lamel byla doplněna až v první polovině 11. století Konrádem II. Sálským. (foto: Wikimedia Commons, Sinistra, CC BY-SA 4.0)

Koruna Konstancie Aragonské

Koruna sicilské královny a císařovny Svaté říše římské Konstancie Aragonské je vlastně čapka ozdobená zlatem a drahokamy a pro tu dobu typickými postranními přívěsky (začátek 13. století). (foto: Wikimedia Commons, José Luiz Bernardes Ribeiro, CC BY-SA 4.0)

Svatováclavská koruna

Nejstarší a nejvýznamnější z našich dochovaných korunovačních klenotů od počátku neměla patřit žádnému konkrétnímu králi, i když ji roku 1346, ještě za života svého otce Jana Lucemburského, nechal vyrobit následník trůnu a budoucí král Karel IV. Byla zasvěcena svatému Václavu a patřila tak celé zemi, jejíž byl patronem. Kromě krátkých slavnostních okamžiků, kdy si ji nasadil panovník, spočívala na lebce sv. Václava. 

Navíc ji Karel už od počátku plánoval jako relikviář – v křížku na jejím vrcholku měl být zasazen trn z údajné Ježíšovy trnové koruny (restaurátoři ho tam však nenašli). Panovník tak měl být korunován stejnou korunou, jako sám Kristus. Podle mystiků odkazuje svatováclavská koruna k nebeskému Jeruzalému. Ten má čtyři zdi a dvanáct bran – a koruna čtyři strany s trojhrotými liliemi (zpodobnění Svaté Trojice) a dvanáct druhů drahokamů.

Insignie měla též přímou ochranu od papeže Klementa VI. a kdokoli by s ním naložil v rozporu s jejím účelem, měl být vyobcován z církve. Právě tady se zrodila legenda, že pokud si ji nasadí nebo ji uchvátí nepravá osoba, do roka zemře. (foto: Wikimedia Commons, K. Pacovsky, CC BY-SA 4.0)

Svatoštěpánská koruna

Samo jméno Stefanos znamená v řečtině koruna a právě tomuto křesťanskému mučedníkovi je zasvěcena královská koruna Uher. Původní štěpánský diadém se však ztratil už kolem roku 1074, a tak uherskému králi Gézovi I. posloužila ženská byzantská čelenková koruna, kterou mu věnem přinesla jeho druhá manželka. Později, ale možná hned od počátku, k ní byla přidána vrchní latinská koruna tvořená čtyřmi pásy spojujícími se ve středu kruhu. Křížek na jejím vrcholu byl přidán až v 16. století. 

Zajímavé je, že koruna na hlavě nesedí pevně – má totiž mnohem větší obvod. Už ve středověku se proto tvrdilo, že je to záměr – ani vládce si nemůže být jist svou pozicí. Mnohem pravděpodobnější je ovšem praktické vysvětlení: čelenku měla její majitelka nosit na složitě vyčesaných vlasech zakrytých ještě závoji – proto byla tak velká. Další otazníky vyvolává poloha horního kříže – je totiž výrazně vykloněný. Jak k tomu došlo? Existuje několik vysvětlení. Podle nejpravděpodobnějšího se prostě zdeformoval při neopatrné manipulaci či při nějaké nehodě. Podle téměř konspirační teorie za tím stáli Habsburkové, kteří tak chtěli zlomit „magickou sílu“, kterou Maďaři koruně přisuzovali. A jiný výklad tvrdí, že jde o symbolickou poklonu před Bohem… (foto: Wikimedia Commons, Zairon, CC BY-SA 3.0)

Koruna Kristiána IV.

Kristián IV. sice v zahraniční politice nepatřil k nejúspěš­nějším panovníkům, ale Dánsko pod jeho vládou poměrně vzkvétalo. Koruna, kterou si objednal roku 1595 od zlatníka Diricha Fyringa, však symbolikou ideálního vládce přímo překypuje – na čele je umístěna soška pelikána drásajícího si hruď – ve středověku se totiž věřilo, že tento pták krmí své mladé raději vlastní krví, než aby je nechal hladovět. Stejně tak se má i panovník obětovat pro svůj lid – podobně jako sám Kristus. Na bocích jsou alegorie Statečnosti jedoucí na lvu a Spravedlnosti představující krále jako skvělého válečníka a svrchovaného soudce. Na zadní straně koruny zase najdeme matku kojící dítě coby vyjádření nadřazenosti krále nad církví a jeho lásku k Bohu. 

Zajímavé je, že koruna vypadala poněkud nepatřičně a nemódně už v době svého vzniku. Kristián IV. se však snažil napodobit vzhled insignií Kalmarské unie. Svazek skandinávských zemí pod dánskou nadvládou prakticky zanikl o sto padesát let dříve a Kris­tián se jej snažil vzkřísit – neúspěšně. (foto: Wikimedia Commons, Ikiwaner, CC BY-SA 3.0)

Imperiální koruna a originální replika

Je pravá a přesto není! Koruna svatého Eduarda (vpravo), jíž jsou korunováni angličtí králové, je replika z roku 1660. Originál totiž nechal o pár let dříve roztavit tehdejší správce Anglie, lord protektor Oliver Cromwell. Když byla obnovena monarchie a Karel II., syn popraveného Karla I. Stuarta, se vrátil z exilu, nechal si korunu vyrobit znovu – byť v poněkud baroknější a také levnější verzi. Teprve ve 20. století totiž byly některé polodrahokamy nahrazeny skutečnými drahokamy.

Zdánlivě podobná té Eduardově je Koruna britského impéria (vlevo) vyrobená roku 1937 pro Jiřího IV. podle imperiální koruny královny Viktorie. Dohromady je na ní 2 901 drahokamů, vpředu například proslulý obří diamant Cullinan II. a rubín Černého prince, vzadu safír z prstenu Eduarda Vyznavače. Poté, co na trůn usedla Jiřího dcera Alžběta II., byla koruna o 25 milimetrů snížena, aby vypadala ženštěji. Dodnes ji Alžběta II. obléká na každoroční zahájení parlamentu. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Jediná koruna, která přežila francouzskou revoluci a zachovala se do dnešních časů, patřila Ludvíku XV. Zbylých zhruba dvacet bylo zničeno roku 1793, včetně té, kterou údajně nosil samotný Karel Veliký. Korunu vyrobil francouzský korunovační klenotník Laurent Ronde a původně obsahovala množství vzácných diamantů rubínů, smaragdů a safírů. V roce 1885 se Francouzská třetí republika rozhodla korunovační klenoty prodat. Vzhledem ke svému historickému významu byla koruna Ludvíka XV. sice zachována, drahé kameny byly ale nahrazeny sklem. (foto: Wikimedia Commons, CSvBibra, CC BY-SA 4.0)