Strastiplná cesta na dno: Šestice nejslavnějších havárií ponorek
Ponorky jsou tichými predátory oceánů a ve válce svým zemím poskytují nezanedbatelnou strategickou výhodu. Při nehodách se z nich však stávají kovové rakve, odkud se již stovkám námořníků nepodařilo uniknout
HMS Thetis | 1938–1943 | Velká Británie
Britská HMS Thetis je jednou z mála ponorek historie, jejíž osud zahrnuje hned dvě fatální katastrofy. První se odehrála v roce 1939 ještě před nasazením do akce: Během posledních testů se počítalo také s ponorem, manévr se ovšem nedařil. Při hledání příčiny se zjistilo, že do jedné z torpédových komor nenatéká voda, nicméně snaha problém vyřešit vyústila v pohromu – komorou, kterou technici uvolnili, se dovnitř začala nekontrolovatelně valit voda. Ponorka nakonec klesla na dno a 99 ze 104 členů posádky se utopilo nebo udusilo. Stroj se však podařilo vylovit a opět nasadit do akce pod názvem HMS Thunderbolt. Sloužil až do roku 1943, kdy ho nedaleko Sicílie zničily hlubinné nálože italské korvety Cicogna – a tentokrát již smrti na palubě neunikl nikdo.
K-141 Kursk | 1994–2000 | Rusko
Druhá největší katastrofa tohoto typu v dějinách zasáhla ruské plavidlo K-141 Kursk v roce 2000. Ponorka nesla torpéda s kódovým označením „typ 65“ a měla představovat univerzální odpověď na potenciální hrozbu ze strany Spojených států. Každá zbraň vážila 450 kg a údajně dokázala potopit letadlovou loď. Jedna z nich nicméně způsobila neštěstí během cvičné plavby: Kvůli špatnému sváru unikala z torpéda pohonná hmota a nakonec vybuchla silou asi 250 kg dynamitu. O dvě a čtvrt minuty později zaduněla Barentsovým mořem další exploze, tentokrát srovnatelná s výbuchem až sedmi tun TNT, a po ní již v trupu ponorky zela obrovská díra. Zemřelo tak 118 členů posádky. Protože Ruská federace neměla v místě záchranné kapacity, nabídly jí pomoc Velká Británie i Norsko. Rusko však ze strachu z odhalení svého arzenálu odmítlo. Nejméně pro 23 členů posádky, kteří explozi přežili a několik desítek hodin zápasili o život, to bylo osudové rozhodnutí.
CSS H. L. Hunley | 1863–1864 | USA
Občanská válka, která rozdělila Spojené státy na severní Unii a jižní Konfederaci, se pro Jižany nevyvíjela příliš dobře. Konfederace tedy hledala jiné způsoby, jak průběh konfliktu zvrátit. Podle lodního inženýra Horace Hunleyho se měla stát klíčovou zbraní ponorka – a své dvanáctimetrové plavidlo spustil na vodu roku 1863. Už během testování ovšem došlo k tragédii: Když ještě nebyl uzavřený poklop, stlačil kapitán John Payne nešťastnou náhodou páku, jež kontrolovala ponor. Dovnitř se vevalila voda a pět ze sedmi členů posádky se utopilo. I druhé nasazení plavidla skončilo katastrofou, a zahynul při ní dokonce sám Hunley. Teprve potřetí vyplula ponorka úspěšně, a to rovnou do akce, v níž následně potopila nepřátelskou loď USS Housatonic. Po útoku se nicméně nedokázala vrátit na hladinu a spolu s osmi námořníky zmizela v hlubinách oceánu.
USS Thresher | 1960–1961 | USA
USS Thresher získala své jméno podle žraloka liškouna (anglicky „thresher shark“) a v době jejího vzniku se jednalo o nejrychlejší ponorku světa: Dokázala rozrážet vlny rychlostí až 61 km/h. Měla se stát jednou z klíčových amerických zbraní studené války, ale naděje šly ke dnu už během testování. Pravděpodobně kvůli špatně svařeným trubkám došlo při cvičném ponoru asi 350 km od Cape Cod k neštěstí, a USS Thresher tak získala hned několik neslavných světových prvenství: Jednalo se o první havarovanou jadernou ponorku, na jejíž palubě navíc naráz zahynulo 129 lidí – tento smutný rekord naštěstí nebyl dosud překonán. Katastrofa každopádně podnítila zavedení podstatně přísnějších zkoušek a opatření při konstrukci podobných strojů. Bezpečnostní program SUBSAFE začal platit v roce 1963: Do zmíněného data přišly USA v nebojových situacích o 16 ponorek, poté pouze o jednu.
Ming III | 1995–2003 | Čína
Rostoucí tichomořská flotila Spojených států vzbuzovala v Číně respekt. Proto se lidová republika pustila do vlastního zbrojení a její námořnictvo začalo využívat ponorky třídy Ming. Na rozdíl od jaderných kolegyň ostatních zemí mělo plavidlo s kódovým označením „Ming III“ elektro-dieselový motor, a právě jeho vinou se na palubě posléze odehrála tragédie. V dubnu 2003 vyrazil stroj Ming III na cvičnou plavbu po Žlutém moři, jejíž součástí bylo udržování rádiového ticha. Po cestě se však ponorce porouchal motor, spotřeboval všechen kyslík a 70členná posádka se udusila. Jelikož se počítalo s tím, že se plavidlo nebude hlásit, trvalo deset dní, než vyšel hrůzný scénář najevo. Ponorka během té doby volně plula oceánem – a nakonec ji díky periskopu čnějícímu nad hladinu objevili čínští rybáři.
ARA San Juan | 1985–2017 | Argentina
Díky současným satelitním a sonarovým technologiím není problém nalézt na mořském dně takřka cokoliv. Argentinská ponorka ARA San Juan však představuje smutnou výjimku potvrzující pravidlo. Zmizela 15. listopadu 2017 i se 44 členy posádky na palubě, a přestože se do následného pátrání zapojilo 13 států s třicítkou lodí a letadel, vrak se najít nedařilo. Teprve o rok později ho v hloubce zhruba 870 m objevila soukromá americká společnost ve službách Argentiny. Příčinu katastrofy neznáme, nicméně poslední hlášení kapitána se týkalo mimo jiné protékání vody na palubu vinou netěsnícího „ponorkového šnorchlu“, jímž se doplňovaly zásoby kyslíku. Několik dní po této zprávě zaznamenaly oceánské monitory USA explozi a stroj už se neozval.
