Raketoplány, které (ještě) neletěly: Zrušené i nadějné projekty budoucnosti
Kosmonautika se mimo jiné vydala cestou vývoje prostředků, u nichž měla alespoň jedna část podobu letounu či vztlakového tělesa. Většina návrhů se realizace nedočkala, jiné mají šanci v blízké budoucnosti
VentureStar: Legendu nenahradil
Jednostupňový dopravní prostředek VentureStar měl startovat vertikálně jako raketa a po vyložení nákladu přistávat horizontálně jako vztlakové těleso. Uvažovalo se o něm coby o nástupci strojů Space Shuttle, ovšem mnohem modernějším a bezpečnějším. Stroj o výšce 38,7 m a hmotnosti 1 000 tun by do kosmu zvládl vynést až 20tunový náklad a měl fungovat jak v automatickém režimu, tak při letech s posádkou. Po neúspěchu při vývoji zmenšeného technologického demonstrátoru X-33 bylo ovšem financování v roce 2001 zastaveno. (foto: NASA, CC0)
Hermes: Evropský miniraketoplán
Francouzská organizace CNES vyvíjela pilotovaný raketoplán, jehož orbitální stupeň by vynášela do kosmu raketa Ariane 5. Hermes měl zásobovat evropskou stanici Columbus, která se nakonec stala součástí ISS. Stroj prodělal bouřlivý vývoj, jeho koncepce se mnohokrát měnila. Jedna z posledních variant dosahovala startovní hmotnosti 21 tun, délky 16 metrů a hmotnosti nákladu 3 tun. Počítalo se s 90 dny ve vesmíru a posádku měli tvořit 2–4 kosmonauti. Před návratem do atmosféry by Hermes odhodil kuželovitý obslužný modul a přistál by jako kluzák. V roce 1992 však jeho vývoj skončil. (foto: ESA, D. Ducros, CC BY-SA 4.0)
X-30: Létající „Orient Express“
Dopravní prostředek s označením X-30 představoval technologický demonstrátor projektu NASP alias National Aero-Space Plane, který měl startovat i přistávat jako letadlo. Práce započaly v roce 1986, ale byly zrušeny počátkem 90. let, ještě před zhotovením prvního prototypu. Pod názvem „Orient Express“ měl tento transatmosférický nadzvukový letoun během dvou hodin přepravit cestující z Washingtonu do Tokia. Počítalo se u něj s délkou 96 metrů a s rozpětím křídel 16 metrů, plánovaná startovní hmotnost činila 140 tun. Teplota na velké části trupu měla sahat k 980 °C a maximální hodnoty by atakovaly 1 650 °C. (foto: Wikimedia Commons, James Schultz, CC0)
HOPE: Japonská naděje
Součást Mezinárodní vesmírné stanice tvoří japonský modul JEM, k jehož obsluze měl sloužit raketoplán HOPE vynášený na oběžnou dráhu na raketě H-II. Jednalo se o podobnou konfiguraci jako u zmiňovaného stroje Hermes. V dlouhodobém plánu figurovalo několik variant, od bezpilotní až po pilotovanou. Scénář z roku 1997 počítal pouze s bezpilotní verzí HOPE-X, dosahující délky 15,2 metru, rozpětí 9,7 metru a hmotnosti nákladu 3 tun. Raketoplán měl dostat do vínku dokovací systém pro automatické spojení se stanicí a nákladový prostor. Jednotlivé technologické prvky se prověřovaly na experimentálních tělesech OREX, HYFLEX, ALFLEX a HSFD. (foto: JAXA, CC0)
Dream Chaser: Pro lety k ISS
Premiéru kosmoplánu Dream Chaser plánuje Sierra Nevada Corporation aktuálně na počátek roku 2023. Do vesmíru ho vynese raketa Vulcan a jeho úkolem se stane zásobování ISS: V automatickém režimu doveze na stanici 5,5 tuny a zpátky na Zemi 2 tuny. Stroj původně vznikal jako pilotovaný, ale firma získala od NASA kontrakt jen na dopravu nákladu. Přesto doufá, že v budoucnu bude na ISS vozit také astronauty. Nákladový modul Shooting Star umožní transport materiálu v hermetizovaném i nehermetizovaném prostoru, který se bude oddělovat při návratu na Zemi před vstupem do atmosféry. (foto: Sierra Nevada Corporation, CC0)
Space Rider: K bezpilotnímu výzkumu
Evropský kosmický dopravní prostředek Space Rider bude sloužit jako bezpilotní robotická laboratoř, umožňující provádět na nízké oběžné dráze experimenty v mikrogravitaci, a to převážně z oblasti farmacie a biologie. Startovní hmotnost stroje o délce 4,5 metru činí zhruba 3 tuny a v nákladovém prostoru o objemu 1,2 m³ by měl vynést 800 kg materiálu. Dokončené vědecké pokusy dopraví raketoplán k vyhodnocení odborníkům na Zemi, načež bude schopen dalšího použití. S prvním startem na raketě Vega-C se počítá koncem roku 2023. (foto: ESA, Jacky Huart, CC BY-SA 4.0)
