Pro slávu národa: Seznamte se s nejslavnějšími falzy českých dějin

Dějepis je často ošemetná disciplína a bývá velmi obtížné přesně popsat všechny detaily a souvislosti té či oné události. Ještě ošemetnější jsou však snahy historii upravovat a překrucovat, zejména pokud jde o politiku. 

Jde o víc – jde o národ!

Doba národního obrození byla érou vzrušení ze všeho českého. Po éře „útlaku Němců a němčiny“ obrozenci a buditelé sbírali po venkově pořekadla, pověsti a básně a ukazovali je jako projev vysoké kultury českého lidu – kultury tak vyspělé a kvalitní, že se plně vyrovná německé.

Literární stránka národního obrození byla vzápětí následována politickou, která usilovala o autonomii (a později nezávislost) pro Země Koruny České v rámci Rakousko-Uherské monarchie. Ve chvíli, kdy se literární dimenze setkala s politickou, přišlo pro některé zanícené buditele na řadu staré pravidlo, že „účel světí prostředky“ a pokud se má český národ opravdu obrodit, je potřeba mu dopomoct jakýmkoli způsobem.

Z euforie se těžko vystřízliví

Do všeobecné „české horečky“ zazněla v roce 1817 vytoužená zpráva: našly se české rukopisy ze středověku! Jeden na Zelené Hoře, druhý ve Dvoře Králové. Jeden z devátého století, druhý ze třináctého. Obrozenci jásali – konečně máme důkazy o vyspělé české básnické epické tvorbě ze středověku!

Nikdo nechtěl slyšet námitky Josefa Dobrovského, který označil zelenohorský dokument za padělek – a dokonce jmenoval i údajného autora, Václava Hanku, tehdy jednoho z nadšených obrozenců.  Prohlášení takové historické cennosti za padělek by málokdo unesl i tváří v tvář tvrdým důkazům – a když se za pravost rukopisů postavila mladší generace v čele s Františkem Palackým a Pavlem Josefem Šafaříkem, zůstal Dobrovský ve svém názoru sám.

Hledání pravdy

Zatímco v českých zemích bylo zpochybnění pravosti rukopisů málem společenským zločinem, napadajícím přeneseně celý národ, v zahraničí sílily kritické hlasy. Bylo jisté, že si vědecky podložené argumenty jednou musí najít cestu i k domácímu publiku. Debata však byla stále značně vyhrocená, kritici rukopisů museli často čelit i osobnímu napadání.

Nejvýznamnějším aktérem sporů byl profesor a budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, za nímž stáli například tehdejší přední lingvista Antonín Vašek (otec Petra Bezruče), filolog Jan Gebauer a jeden z nejvýznamnějších českých historiků vůbec Jaroslav Goll. Brzy se však zmobilizovala i vlastenecká opozice: František Ladislav Rieger, Václav Vladivoj Tomek a Julius Grégr.

TIP: Uměním pro vlast: Podílel se František Horčička na slavných českých falzech?

Zásadním bodem, který prakticky ukončil debatu o pravosti dokumentů, byla práce jazykovědce Jana Hanuše Máchala z roku 1899. Máchal texty detailně literárně rozebral a zasadil tak poslední střípek do mozaiky důkazů proti oběma pýchám národního vlastenectví. Jejich obhajoba se následně přesunula mimo akademické kruhy a omezila se spíše na osobní útoky, než na věcnou argumentaci. Dnes už o pravém vzniku dokumentů historická obec nepochybuje.