Odhalené povrchy hvězd: Jak vypadá tvář vesmírných gigantů zblízka
Na obloze i v dalekohledu vidíme hvězdy jako různě jasné zářící body. V poslední době se však podařilo některé blízké obří stálice spatřit coby kotoučky a rozlišit detaily na jejich povrchu.
Betelgeuze: Na pokraji exploze
První hvězdou, kterou se podařilo vyfotografovat jako kotouček, se stal rudý obr Betelgeuze v souhvězdí Orionu. Pokud by se zmíněná stálice nacházela ve středu Sluneční soustavy, zasahovala by až k dráze Jupitera. S využitím interferometrie v oboru infračerveného záření lze přitom rozlišit její povrch: Dvě velké jasné skvrny na snímku představují ohromné konvektivní buňky, stoupající zpod povrchu hvězdného giganta. Jejich jasnost je dána vyšší teplotou oproti okolí, obě jsou však chladnější než povrch Slunce. Obří hvězdu dělí od Země asi 700 světelných roků, a přestože se zrodila před pouhými osmi miliony let, již nyní se nachází na pokraji exploze supernovy. (foto: Wikimedia Commons, Astroboy2360, CC BY-SA 4.0)
R Doradus: Zaostřeno na bubliny
Astronomům se povedlo spatřit jinou hvězdu než Slunce v detailu, jenž umožnil sledovat pohyb bublin plynu na jejím povrchu. Pomocí soustavy radioteleskopů ALMA čili Atacama Large Millimeter Array pozorovali od 2. července do 2. srpna 2023 stálici R Doradus ze souhvězdí Mečouna a dokázali nejen přímo monitorovat konvektivní granule 75krát větší než Slunce, ale také změřit, jak rychle se pohybují. Průměr obří proměnné hvězdy se odhaduje na 350násobek Slunce, hmotnost má však podobnou. (foto: ESO/ALMA, W. Vlemmings, CC BY-SA 4.0)
Antares: Nečekané turbulence
Pomocí zařízení VLTI alias Very Large Telescope Interferometer – neboli virtuálního dalekohledu odpovídajícího zrcadlu o průměru až 200 m – získali astronomové dosud nejpodrobnější snímek rudého veleobra Antara ze souhvězdí Štíra. A zhotovili rovněž první mapu rychlostí plynů v atmosféře jiné hvězdy než Slunce, jež odhalila nečekané turbulence v rozsáhlé obálce. Antares se silným červeným nádechem představuje obrovskou a poměrně chladnou červenou stálici v pozdní fázi života, na cestě k supernově. Dosahuje asi 12násobku hmotnosti Slunce a průměrem překonává naši hvězdu zhruba 700krát. (foto: ESO, K. Ohnaka, CC BY-SA 4.0)
Polárka: Záhadné skvrny
Interferometr CHARA neboli Center for High Angular Resolution Astronomy pracuje v oboru viditelného a infračerveného světla a astronomové se jeho prostřednictvím zaměřili na Polárku. Ukázalo se, že tato proměnná cefeida dosahuje pětinásobku hmotnosti Slunce a má 46krát větší průměr. Pozorování také poskytlo první pohled na její povrch. „Snímky pořízené pomocí dalekohledů CHARA odhalily velké světlé a tmavé povrchové skvrny, které se časem měnily,“ uvedla Gail Schaeferová, ředitelka CHARA Array, a dodala: „Nyní doufáme, že lépe pochopíme mechanismus, který skvrny generuje.“ (foto: Wikimedia Commons, Nancy Remage Evans, CC BY-SA 4.0)
π1 Gruis: Na sklonku života
Obří hvězda π1 Gruis ze souhvězdí Jeřába se nachází v poslední fázi života. Je 350krát větší než Slunce a podobá se tomu, čím se naše stálice stane na konci své existence za pět miliard let. Slunce zahrnuje asi dva miliony konvektivních buněk, jež obvykle dosahují průměru 2 000 km. Obří hvězdy by však měly mít jen několik těchto velkých útvarů. Typická granule na π1 Gruis odpovídá asi 27 % jejího průměru. Detailní snímky povrchu gigantické stálice pořízené s využitím interferometru VLTI přitom ukázaly různé barvy, odpovídající odlišným teplotám. (foto: ESO, CC BY-SA 4.0)
R Leporis: Uprostřed prstence
Snímek hvězdy R Leporis byl pořízen s nejvyšším rozlišením, jakého se kdy podařilo dosáhnout pomocí radioteleskopu ALMA. Vznikl s využitím konfigurace pole antén s maximální délkou základní linie 16 km, přičemž submilimetrové vlnové emise z povrchu stálice znázorňuje oranžová barva, zatímco emise kyanovodíkových maserů modrá. Pozorování ukazují, že zmíněnou hvězdu v závěrečné fázi vývoje obklopuje prstencovitá struktura plynu, který uniká do okolního prostoru. R Leporis se nachází v souhvězdí Zajíce, od Země ji dělí 1 350 světelných let a září přibližně 6 700krát silněji než Slunce. (foto: ESO, Y. Asaki, CC BY-SA 4.0)
