Odhalená jádra komet: Fotografie, které pořídily družice z naprosté blízkosti
Komety můžeme označit za návštěvníky vnitřních oblastí Sluneční soustavy. Díky kosmickým sondám se pak podařilo vyfotografovat jádra některých z nich a odhalit jejich tvar a velikost
67P/Čurjumov-Gerasimenko
Nejdetailnější snímky komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko pořídila sonda Rosetta, jejíž modul Philae v listopadu 2014 na povrchu tělesa přistál. Z prvních výzkumů vyplývá, že má vlasatice nepravidelný tvar o rozměrech 4,3 × 4,1 km, který poukazuje na dávné slepení dvou malých objektů. Studium komety započalo v červnu 2014, kdy ji od Slunce dělilo 583 milionů kilometrů. Již v tak velké vzdálenosti však ztrácela každou sekundu asi 0,3 l vody v podobě vodní páry. Úkolem evropské sondy je mimo jiné detekovat množství uvolňovaných těkavých látek (vody, oxidu uhelnatého, čpavku či metanolu), přičemž už se jí podařilo odhalit celkem 16 různých organických sloučenin, bohatých na dusík. V polovině srpna 2015 se kometa maximálně přiblížila ke Slunci.
19P/Borrelly
Ukázalo se, že jádro komety 19P/Borrelly je velice protáhlé a jeho rozměry činí přibližně 8 × 4 × 4 km. Sonda NASA nazvaná Deep Space 1 jej pak zachytila podrobněji, než se to podařilo její kolegyni Giotto v případě Halleyovy komety. V září 2001 minul americký vesmírný průzkumník vlasatici ve vzdálenosti 2 171 km, přičemž nejlepší snímky vznikly jen několik minut před těsným průletem. Kromě jádra se podařilo vyfotografovat i několik výtrysků plynu a prachu, z nichž nejsilnější měřil víc než 100 km. Samotné jádro bylo velmi tmavé: jeho albedo bylo určeno na 0,03, což znamená, že odráží pouhá 3 % dopadajícího světla.
1P/Halley
Dlouho očekávaný návrat komety 1P/Halley byl v roce 1986 prvním v éře kosmonautiky. Je proto logické, že k nejslavnější vlasatici zamířilo hned několik kosmických sond. Podařilo se zjistit, že její jádro měří 16 × 8 × 7 km. Uvolňovaný materiál se z 80 % skládal z vody, z 10 % sestával z oxidu uhelnatého, 2,5 % tvořila směs metanu a amoniaku a zbytek představovaly další uhlovodíky a stopové množství železa a sodíku. Celková hmotnost odpařovaného materiálu dosahovala 3 t za sekundu, teplota povrchu jádra se pohybovala mezi 30 a 130 °C a jeho rotační perioda byla určena na 53 hodin.
103P/Hartley
Jádro komety 103P/Hartley o délce asi 2 km se nejspíš vytvořilo slepením dvou těles vzniklých v různých vzdálenostech od Slunce. Vzhledem ke svému tvaru dostalo přezdívku „psí kost“, přičemž jedna jeho část obsahuje víc vody než druhá. Když kolem něj v listopadu 2010 prolétala ve vzdálenosti pouhých 700 km sonda Deep Impact, vyfotografovala neočekávané řádění sněhové bouře. Vědci si nejdřív všimli pouze aktivních výtrysků, chrlících ledové krystalky a oxid uhličitý. Bližší pohled však kolem kometárního jádra odhalil třpytící se chuchvalce ledu a sněhu, z nichž některé dosahovaly velikosti baseballového míče.
9P/Tempel
Když impaktor sondy Deep Impact narazil 4. července 2005 do povrchu komety 9P/Tempel, uvolnilo se poměrně velké množství hmoty. V důsledku srážky došlo k vyvržení gejzíru velmi jemného prachu do vzdálenosti několika tisíc kilometrů. Jádro měří 7,6 × 4,9 km a data ze sondy naznačují, že je velice porézní. Díky zmíněné vlastnosti se jeho povrch při přiblížení ke Slunci částečně zahřeje, ale nitro zůstává studené. Led a další materiál pod povrchem mohou představovat dávnou stavební hmotu, která neprodělala od vzniku Sluneční soustavy žádné změny.
81P/Wild
Americká sonda Stardust prolétla v lednu 2004 ve vzdálenosti 236 km od jádra komety 81P/Wild o průměru 5,4 km. Desítky získaných fotografií překvapily různorodostí povrchu, na němž lze rozeznat kopce tyčící se do výšky přes 100 m i krátery hluboké více než 150 m, jež se evidentně musejí nacházet na pevném soudržném terénu. Jeden z hlavních objevů, jež vyplynuly z analýzy kometárních vzorků, spočíval v nálezu částic s vysokým obsahem organických látek. „Komety pravděpodobně přinesly na mladou Zemi vodu a organické látky, což je velmi důležité pro pochopení povahy tohoto materiálu, protože jde o nezbytné ingredience pro vznik života,“ vysvětlil Lindsay Keller z NASA.
