Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (2)

Když v roce 476 padla západořímská říše, začalo období středověku, v němž byla Evropa rozdrobena na menší státní celky, v nichž fungoval feudální princip povinnosti bojovat ve jménu svého lenního pána výměnou za poskytnutí půdy. Přesto žoldnéřství nevymizelo a námezdní vojáci se objevovali v mnoha středověkých armádách. Problém feudálního vojenského uspořádání spočíval v nízké efektivitě. Vládce měl k dispozici pouze omezený počet vojáků na krátký čas, navíc bez užších specializací. Kromě toho závisel na tom, kolik mužů mu jeho vazalové poskytnou, a nemohl si být nikdy stoprocentně jistý jejich oddaností.

Předchozí část: Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (1)

Potřeba odborníků

Žoldnéři většinou fungovali jako specialisté na technicky a organizačně náročnější úkoly, na něž krátkodobě sestavená feudální vojska nestačila. Právě ve středověku dochází k rozvoji soukromých společností, které se specializovaly na určitý druh činnosti – například lučištníci či kušníci. Ke konci této dějinné epochy se začaly na bojišti ve větší míře objevovat palné zbraně a došlo k rozvoji dělostřelectva, z něhož se stal mezinárodní byznys s vlastní obchodní gildou, střeženými patenty či svatým patronem (sv. Barbora, někdy i sv. Bartoloměj).

Mezi vyhlášené středověké soukromé společnosti, které byly většinou spjaty ještě s určitým regionem, patřili třeba italští kušníci. Jižní Francie a Španělsko produkovaly kvalitní pěšáky vyzbrojené meči a štíty, německé země zase jezdce. Velkou proslulost si získaly také takzvané svobodné kumpanie a nejvíce z nich bezesporu Katalánská z přelomu 13. a 14. století. Proslavil ji hlavně Roger de Flor – bývalý templář, jenž zběhl a stal se pirátem, aby nakonec působil jako žoldnéřský velitel, jenž bojoval na Sicílii a především za Byzanc. Katalánská kumpanie představovala regulérní soukromou armádu, která měla k dispozici všechny soudobé vojenské specializace a disponovala dokonce vlastní vlajkou a pečetí.

Důraz na tradice

Pověstní byli i italští kondotiéři, kteří sloužili jako nájemní vojáci pro jednotlivé městské státy. Většinou ani nepocházeli z Apeninského poloostrova a kromě loupeživosti se vyznačovali i velkou nespolehlivostí, když mnohokrát změnili strany dokonce přímo v průběhu bitvy, pokud je někdo přeplatil. Právě kondotiéři často získávali specialisty ze Švýcarska, ale posléze se předáci z této hornaté země v soukromém válečnictví osamostatnili a nechali se najímat po celé Evropě. Disponovali především skvěle vycvičenou pěchotou výborně ovládající kopí a halapartny a v hloubkových formacích dokázali porazit i těžkou kavalerii.

Švýcaři poskytovali jednotky o velikosti od 700 do 7 000 mužů, kteří se dokázali mobilizovat během několika dnů od obdržení rozkazů, což byl na danou dobu výjimečný výkon. Jejich oddíly si udržely dobrou pověst pouze do přelomu 15. a 16. století, přičemž jejich reputace jako nejlepší pěchoty Evropy skončila nikoliv z důvodu ztráty bojových schopností nebo ochoty válčit. Spíše šlo o tradicionalismus a z něj plynoucí neschopnost adaptovat se na inovace v taktice a zbrojení, především na palné zbraně.

Švýcary začali nahrazovat stále častěji Baskové, Gaskoňci a hlavně Němci, jejichž žoldnéřům se tehdy říkalo landsknechti. Ti však měli špatnou pověst kvůli své loupeživosti, alkoholismu a divokosti, ačkoliv jako pěchota byli nepochybně cenění, a vyznačovali se také věrností svým velitelům. Navíc neměli velké problémy s rekruty, protože si mohli za měsíc vydělat tolik, kolik obděláváním polí či pastevectvím zhruba za rok. Velitelé jim navíc dovolovali drancovat bojiště a přilehlé kraje. 

Třicet let špatných zkušeností

Během 17. století a hlavně třicetileté války (1618–1648) se stalo soukromé válečnictví doslova kapitalistickým podnikáním a velmi se provázalo s jinými odvětvími. Evropské armády té doby nebyly často ničím jiným než slepencem žoldnéřských skupin, přičemž se na scéně opět objevili Řekové coby lehká kavalerie. Pěší oddíly tvořili často Skotové a Gaskoňci, přičemž druzí jmenovaní se velmi dobře přizpůsobili rostoucí roli palných zbraní.

Patriotismus představoval pro vojáky v té době prázdný pojem a obzvlášť prominentní postavení si vydobyla nová třída válečných podnikatelů. Jednalo se vesměs o měšťany či drobnou šlechtu, kteří na své vlastní náklady formovali ozbrojené jednotky a pak je pronajímali. Nejznámějším z nich se stal Albrecht z Valdštejna, jenž díky válečnému byznysu pohádkově zbohatl a v mnohém fungoval jako moderní korporace. Všichni jeho velitelé měli v operacích a transakcích finanční podíly a počítali tudíž s návratností svých investic.

TIP: Mezi paragrafy: Žoldnéři a kontraktoři podle mezinárodního práva

Ze žoldnéřů skládala své armády většina vojevůdců třicetileté války, a dokonce i vojsko švédského krále Gustava Adolfa II. tvořili nájemní vojáci z více než 90 %. Po skončení ničivého konfliktu se pohled panovníků na celé vojenské uspořádání začal měnit. Postupně se objevily oficiální a hlavně loajální armády, přičemž vestfálský systém upevnil vznik státu zajištěním jejich suverenity nad záležitostmi uvnitř hranic. Jednotu států, národů a vojsk pak stvrdil Napoleon Bonaparte a jeho války. V následujících sto letech proto zůstalo žoldnéřství velmi omezené.

Dokončení: Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (3)