Neviditelná hrozba: Vědci odhalili ohromné množství nanoplastů v oceánu
Neviditelné okem, ale přítomné v ohromujícím množství – nová studie ukazuje, že nanoplasty v severním Atlantiku mohou představovat větší hrozbu než dosud známé formy plastového znečištění.
Podle analýz vzorků mořské vody se jen ve vodách Severního Atlantiku vyskytuje zhruba 27 milionů tun nanoplastů, nepatrných kousků plastů, které jsou menších než jeden mikrometr. (ilustrační foto: Pexels, Kampus Production, PDM 1.0)
Zdroj:Jsou menší než mikrobi, neviditelné pouhým okem a přesto jich v oceánu plavou miliony tun. Nová studie odhaluje, že nanoplasty – extrémně malé částečky plastu menší než jeden mikrometr – mohou ve vodách severního Atlantiku převyšovat množství větších mikroplastů i makroplastů.
Dušan Materić z nizozemské Utrechtské univerzity nedávno vedl tým, který prozkoumal koncentraci nanoplastů ve vodách severního Atlantiku. Na celkem 12 lokalitách odebírali v různých hloubkách vzorky mořské vody, v níž pak hledali nanoplasty pomocí chemického filtrování a zobrazování při velkém rozlišení.
Oceán plný plastového prachu
Výsledky, které uveřejnil vědecký časopisy Nature, jsou zdrcující – badatelé odhadují, že jen v severním Atlantiku je v mořské vodě obsaženo asi 27 milionů tun nanoplastů. Jde o ohromující množství, které odpovídá téměř desetině veškerého odpadu, který vyprodukují Spojené státy každý rok. Nanoplasty byly objeveny ve všech zkoumaných hloubkách, přičemž nejvíce jich bylo v pobřežních oblastech a v místech severoatlantického oceánského víru.
Mezi detekovanými materiály dominovaly běžné typy plastů jako PET (polyethylentereftalát), polystyren a PVC, tedy látky známé z plastových lahví, kelímků nebo potravinových obalů. Překvapivě téměř chyběl polyetylen a polypropylen, které jinak tvoří podstatnou část plastového odpadu v přírodě. Vědci se domnívají, že tyto plasty mohou být maskovány organickými částicemi, nebo jednoduše unikají detekci kvůli omezené citlivosti současných metod.
Zrádná velikost a neznámé dopady
Ačkoli dopady nanoplastů na mořské ekosystémy nejsou dosud plně známé, jejich velikost znamená, že se chovají odlišně než větší mikroplasty. Mohou snadněji pronikat do tkání organismů, interagovat s chemickými látkami ve vodě i ovlivňovat buněčné procesy. „U tak malých částic přestávají platit fyzikální zákony, které známe pro běžné látky,“ upozorňuje Dušan Materić.
Studie podle vědců přináší další důkaz, že plasty se v přírodě nerozkládají beze stopy, ale mění se v jemný, obtížně zjistitelný prach, který má potenciál hluboce narušit oceánské prostředí – a možná i potravní řetězce, na jejichž konci jsme my lidé.
