Neprostupná Nová Guinea: Ostrov plný tajemství

Babylon dnešní doby

V odlehlých údolích se během staletí vyvinuly stovky etnik s naprosto rozdílnou kulturou a jazykem. Jen s východní části ostrova (tedy nezávislým státem Papua-Nová Guinea) je spojeno celkem 841 různých jazyků a společně se západní Indonéskou půlkou se počet používaných nářečí šplhá k tisícovce. To je asi sedmina všech jazyků světa. Většinou z nich však nehovoří více než 1 000 lidí. Na východní polovině ostrova se proto lidé z různých kmenů dorozumívají prostřednictvím Tok Pisin – směsi místních dialektů a zkomolených výrazů z angličtiny. V západní části je společným dorozumívacím prostředkem indonéština.

Izolace původcem bohatství

Hornatý ostrov je pověstný svou neprostupností a mimo jiné se na něm nachází nejvyšší pohoří mezi Himálají a Andami. Díky izolaci od ostatního světa, obtížnému terénu a bujné vegetaci se zde vyvinul nesmírně bohatý život, který západní svět důkladněji poznává teprve od 20. století.

Poslední deštné pralesy

Mezi roky 1972 a 2002 byla vykácena nebo jinak zničena bezmála čtvrtina veškerých deštných pralesů v této části světa. Přesto stále jde o nejsouvislejší původní pralesní porost na Zemi. Jestliže ovšem bude odlesňování dále pokračovat současnou měrou, do roku 2021 bude ztracena polovina někdejších pralesních ploch. Na východě je jejich budoucnost víceméně v rukou domorodců, na západě bezvýhradně rozhoduje indonéská vláda a zahraniční investoři. S pralesy pak zmizí i množství úžasných květin.

Ptáci, kteří nikdy nepřistávají

Neodmyslitelnými obyvateli ostrova jsou rajky. Kromě Nové Guineje se některé druhy vyskytují také na Molukách a ve východní Austrálii. Pro domorodce měly pera rajek od pradávna obrovský rituální význam, ale Evropa se s ptáky, respektive pouze s jejich dováženým ocasním peřím, seznamovala až v 16. století. Protože domorodí obyvatelé ulovené ptáky v rámci preparace zbavili nohou a křídel, která rovněž využívali pro vlastní zdobení, rozvinuly se o rajkách mýty. Podle nich tito ptáci nikdy nepřistávají a ve vzduchu jsou i bez křídel udržováni jen svým vzdušným opeřením. Vejce prý samička snáší samci na záda, kde se mu posléze vyklubou mláďata.

S nasazenou přilbou

Kasuár přílbový (Casuarius casuarius) je po pštrosovi a emu třetím nejvyšším a druhým nejtěžším ptákem světa. Kostěný výrůstek pokrytý rohovinou, který mají tito ptáci na vrcholu hlavy, jim slouží k rozhrnování porostu při pohybu hustou vegetací a také jako ochranná přilba proti padajícímu ovoci. V okolí vysokých ovocných stromů, kde sbírají spadané ovoce, jim totiž mlže na hlavu spadnout z výšky až 30 metrů plod větší než golfový míček.

Kapesní vznášedlo

Jeden z novoguinejských vačnatců – vakoveverka létavá (Petaurus breviceps). Drobný živočich žije výhradně na stromech a na kratší vzdálenosti dokáže i létat. Mezi předními a zadními končetinami má totiž blány volné kůže, které dokáže při skoku ze stromu na strom napnout a plachtit na vzdálenost padesáti i více metrů.

Mapa ostrova

Západní polovina ostrova Nová Guinea je pod správou Indonésie, zatímco východní Papua-Nová Guinea je samostatná. Hranice mezi těmito zeměmi na první pohled připomíná jednoduchou přímočarost dělení afrických států, ale při bližším pohledu tomu tak docela není. V severní části jde hranice přesně podél 141. poledníku a pak uskakuje západně podél řeky Fly. Později ovšem nepokračuje dál po hranici tvořené 141. poledníkem, ale uhýbá asi dva kilometry východně.

Původně byla celá hranice bezchybnou úsečkou, ale na konci 19. století vyměnili Britové (kteří tehdy ovládali východní část) s Holanďany (ti měli pod kontrolou západ) právě úsek ohraničený řekou Fly za nepatrné posunutí v jižní části hranice. Britům se tak hranice lépe hlídala. Tato čára je pozoruhodná i proto, že vlastně jde o hranici mezi Asií a Oceánií.