Naše krmě včera a dnes: Kdy se k nám dostala mrkev, brambory nebo banán?

V dnešní době považujeme řadu potravin za neodmyslitelnou součást tradiční české kuchyně, přesto mnohé z nich ještě na počátku minulého století patřily k cizokrajným pochoutkám. 

Nedůvěryhodná exotika

Počátek pěstování banánů se datuje nejpozději od 5. tisíciletí př. n. l. a klade se do oblasti jihovýchodní Asie a Papuy-Nové Guiney. Poté se začaly pěstovat také v jiných částech jihovýchodní Asie, pronikly do Afriky a poznal je i islámský svět. Díky šíření islámu pak ovoce pronikalo na nová místa včetně Evropy. Do Nového světa se dostalo díky portugalským kolonistům v 16. století.

O skutečnosti, že banány u nás nebyly příliš rozšířenou potravinou ani za první republiky, svědčí článek v časopise Hvězda československých paní a dívek z roku 1926, který se věnuje senzaci, jakou vzbudilo jejich zlevnění v důsledku snížení cla. Prodejci se tehdy snažili nedůvěru společnosti k exotickému ovoci překonat nabízením oloupaných vzorků. Chtěli tak nezkušené zákazníky nejen přesvědčit ke koupi, ale také ukázat, jak si s ovocem poradit.

Zemská jablka Inků

Brambory nazývané u nás též zemčata, zemská jablka či erteple, se do Evropy dostaly z jihoamerické říše Inků dvěma cestami. První vedla do Španělska, kde sloužily jako dar ve vysoké politice, druhá do Irska a Anglie, kam je dopravili mořeplavci Francis Drake (asi 1540–1596) a Walter Raleigh (1554–1618).

Na přelomu 16. a 17. století se zemská jablka šířila v evropských panovnických a šlechtických kruzích. Byla pěstována v klášterních a učeneckých zahradách a sloužila nejen coby exotická pochutina, ale dokonce jako lék. Obyčejní lidé ale o nich vesměs pořád neměli potuchy.

První doklady o bramborách v českém prostředí existují až z období třicetileté války. Roku 1632 si na nich pochutnával například Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, kterému je darovali k svátku jindřichohradečtí františkáni.

Během 17. století se jejich pěstování šířilo i do měšťanských kruhů, ale stále se jednalo jen o neobvyklý doplněk stravy. Změna nastala až v následujícím století, kdy pronikly do lidového prostředí. Tehdy se osvědčily především jako záchrana před hladomory a nemocemi.

V průběhu první poloviny 19. století původem americká plodina ve svém vítězném tažení pokračovala. Nepěstovali ji už jenom drobní rolníci na přilepšenou, ale i velkostatky, které ji využívaly na výrobu lihu a později také škrobu.

Z marmelády do polévky

Zelenina podobná dnešní mrkvi se začala pěstovat v Persii a Malé Asii v 10. století, avšak oblastí jejího původu je pravděpodobně dnešní Afghánistán. Původní mrkve se od těch současných odlišovaly především v barvě, byly totiž nachové a žluté. Teprve později došlo k jejich vyšlechtění v dalších barvách. Oranžové mrkve, jak je známe dnes, byly vypěstovány v 16. století v dnešním Nizozemsku.

TIP: Je libo šneka, bobra, či žábu? Aneb Jak se postili naši předci

O této zelenině, někdy označované jako žlutá řepa, se v našem prostředí dozvídáme poprvé v roce 1234. V období středověku byla mrkev využívána pro svou chuť do sladkých jídel. Dělaly se z ní třeba marmelády-mazy, které se používaly do oplatek. Využití mrkve a kořenové polévkové zeleniny vůbec přinesl až konec 18. století a především století následující.