Kosmické extrémy: Největší krátery ve Sluneční soustavě

Kráter na měsici Mimas

Mimas je jedním z mnoha malých ledových měsíců Saturnu – jeho průměr činí pouhých 396 km. Při detailním pohledu se ukazuje, že v minulosti prodělal řadu srážek s menšími objekty, o čemž svědčí výrazně zjizvený terén. V roce 1789 objevil tento přirozený satelit astronom William Herschel, jehož jméno dnes nese největší kráter na povrchu tělesa: měří v průměru 139 km, což odpovídá přibližně třetině průměru měsíce. Vezmeme-li přitom v úvahu poměr kráteru k velikosti Saturnova souputníka, jedná se o největší útvar svého druhu ve Sluneční soustavě. Podle astronomů je překvapivé, že se při někdejší gigantické kolizi Mimas nerozpadl.

Měsíční gigant

Největší kráter na Měsíci (a možná v celé Sluneční soustavě) je impaktního původu a nachází se na odvrácené lunární polokouli. V průměru měří podle odhadů 2 500 km a dosahuje maximální hloubky 13 km. Jedná se o nejstarší, největší a nejhlubší „pánev“ na povrchu našeho souputníka. Rozlohu útvaru pojmenovaného Aitken Basin zachycuje topografická mapa odvrácené strany Měsíce (fialová barva odpovídá nejhlubším místům, červená nejvyšším).

Jelikož pánevní oblast dosahuje tak velkých rozměrů, očekávají zde vědci i tenčí kůru, než je typické, protože při impaktu došlo k odhození velkého množství materiálu pryč. Z pozorování vyplývá, že měsíční kůra měří v tomto místě asi 15 km (průměrná hodnota přitom činí 50 km).

Pánev na Merkuru

Od Měsíce se Merkur odlišuje především tím, že postrádá tzv. moře – tmavé rovinaté plochy s minimálním množstvím kráterů, které vznikly vylitím měsíční lávy. Mezi největší krátery na první planetě Sluneční soustavy patří Caloris Basin neboli pánev Caloris, jejíž průměr se vědcům podařilo upřesnit na 1 550 km, a to díky snímkům sondy MESSENGER z roku 2011.

Útvar vznikl v rané fázi vývoje Merkuru při dopadu velké planetky. Na fotografii části povrchu tělesa ve falešných barvách má pánev žlutý odstín. Obří impaktní kráter se podařilo objevit v roce 1974. Obklopuje ho kruhové pohoří dosahující výšky 2 km.

Phobos těsně před zánikem

Kolem Marsu obíhají dva malé měsíce – Phobos a Deimos –, přičemž oba představují s největší pravděpodobností zachycené planetky. Větší Phobos (27 × 22 × 18 km) se stal účastníkem mnoha kosmických srážek. Při jedné z nich vznikl na jeho povrchu rozměrný kráter o průměru 9,5 km, později nazvaný Stickney (na fotografii vpravo). Impakt byl tak silný, že nechybělo mnoho a přirozený satelit se rozpadl.

V důsledku působení slapových sil obíhá Phobos po stále nižší oběžné dráze – po spirále smrti. Astronomové odhadují, že se zhruba za třicet milionů let dostane tak blízko k Marsu, že jej gravitace planety roztrhá na drobné úlomky, načež se vytvoří pozorovatelný prstenec. 

Obří kráter na Věstě

Sonda Dawn nám zprostředkovala blízký pohled na planetku Vesta (o průměru 525 km), včetně nevídaných detailů na jejím povrchu. Zařízení odhalilo v oblasti jižní polokoule jizvy po obrovských kolizích, které těleso prodělalo. Přetrvaly zde stopy po dvou kolosálních impaktech, k nimž došlo v posledních dvou miliardách let. 

Větší a mladší z kráterů pojmenovaný Rheasilvia Basin má průměr 505 km, jeho dno leží 13 km pod úrovní okolního terénu a jeho valy sahají místy až do výšky 12 km. Centrální vyvýšenina uprostřed kráteru měří v průměru 200 km a zvedá se do výšky 25 km. Průměr druhého kráteru – Veneneia Basin – činí zhruba 400 km.

Pozemský gigant

Jeden z největších – a také nejstarších – kráterů na Zemi se nachází v Jižní Africe. Nazývá se Vredefort Dome, jeho stáří odborníci určili na 2,023 miliardy roků a jeho původní průměr činil více než 300 km. Vlivem eroze se z něj zachovala zhruba jen polovina a v jeho nitru vyrostla tři města: Parys, Vredefort a Koppies. 

Kráter představuje důsledek srážky Země s velkou planetkou. V průměru měří dvakrát více než jeho podstatně mladší kolega Chicxulub ve Střední Americe, jehož vznik zapříčinil meteorit o velikosti asi 10 km. Zmíněný střet měl přitom devastační účinky na celou Zemi a mimo jiné urychlil vyhynutí dinosaurů.