Když se země chvěje a řeky vylévají: Nejhorší přírodní pohromy moderní éry

Modrý vodní ničitel

• záplavy | Jang-c’-ťiang | 1931 | až 3,7 milionu obětí

Rekordmanka Eurasie a třetí nejdelší řeka na světě neblaze proslula náhlými vzedmutími hladiny, k nimž dochází po tisíciletí. Horní tok Jang-c’-ťiang napájí tající sníh z Tibetské náhorní plošiny a postupně do ní ústí celá řada menších řek. Farmáři si na nenadálé výkyvy zvykli, protože ohromný objem vody v řece znamená požehnání pro věčně žíznivá rýžová pole. Díky záplavám a vysokým zemědělským výnosům se právě ve střední Číně zrodila budoucí velká civilizace. 

V krizových letech 1928–1930 však přišlo výrazné sucho a s ním neobvyklý pokles zimních teplot, takže závěje v Himálaji netály, ale naopak narůstaly do hrozivých výšek. Když se nakonec v létě 1931 oteplilo, začaly se masy zmrzlé vody rychle rozpouštět. Návrat počasí k normálu ovšem současně přinesl i silné, měsíc trvající deště, jež nasytily půdu tak, že už nedokázala další vlhkost pojmout. K prudce stoupajícím hladinám se přidaly ještě ničivé cyklony a živly zasáhly oblast o rozloze Velké Británie, která představovala domov 50 milionů lidí. 

Čína nebyla na takovou katastrofu připravena. Technicky zaostalá země, rozdrobená mezi válčící frakce komunistů, nacionalistů a místních vůdců, byla v rozkladu a čelila i vnějšímu nepříteli: Ve zmíněném roce 1931 na ni totiž zaútočili Japonci a ovládli klíčové Mandžusko. Postiženým tak nikdo nepomohl, přestože některé regiony se doslova ocitly pod vodou: Například ve městě Chan-kchou stoupla hladina řeky 16 metrů nad běžný stav. Statisíce lidí se utopily, další stovky tisíc zemřely v důsledku nemocí z infikované vody a následného hladomoru. Na přesných počtech obětí se historikové neshodnou, ale nejčastěji zaznívá odhad 3,7 milionu. (foto: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Když se chvěje půda

• zemětřesení | Tchang-šan | 1976 | až 650 000 obětí

Dvacet minut před čtvrtou hodinou ranní 28. června 1976 zasáhlo čínskou prefekturu Tchang-šan zemětřesení o síle 7,6 Richterovy škály. Ačkoliv zmíněná stupnice stoupá až k číslu 10, ničivost otřesů souvisí s hloubkou, v jaké udeří – a v Tchang-šanu k tomu došlo velmi blízko povrchu. Děsivých 85 % tamních budov tak pohřbilo spící rodiny. Existovaly přitom indicie, že ke katastrofě dojde: Komunistická strana se je však rozhodla zatajit, aby nepropukla hromadná panika. (foto: Getty Images)

Smrtící vzdušný vír

cyklona | Východní Pákistán | 1970 | až 450 000 obětí

Bouřková sezona v zimě 1970 byla obzvlášť silná a v důsledku velmi teplého počasí se nad ohřátým Indickým oceánem utvářely tropické cyklony. Jedna z nich, pojmenovaná Bhola, dosáhla rychlosti okolo 180 kilometrů v hodině a zamířila k deltě Gangy, která je velmi plochá a současně hustě zalidněná. Navíc ji protkává řada menších řek a cyklona v nich zvedla přílivovou vlnu vysokou 6–9 metrů. Statisíce lidí se tak utopily, zatímco vláda nezvládla nijak zareagovat. Následující rozsáhlé nepokoje přispěly k tomu, že se Východní Pákistán záhy osamostatnil jako Bangladéš. (foto: Getty Images)

Třeskutý bod zlomu

zemětřesení | Haiti | 2010 | až 160 000 obětí

Haiti potvrzuje pravidlo, že nejhorším následkům katastrof čelí vždy nejchudší země, které si nemohou dovolit kvalitní prevenci. Seismologická služba by totiž odhalila, že dvě tektonické desky, jež se střetávají pod vodou nedaleko metropole Port-au-Prince, se na sebe nasouvají rychlostí dvou centimetrů za rok. Nicméně 24. ledna 2010 ohromné pnutí mezi nimi povolilo a otevřela se zlomová linie o délce sta kilometrů. Otřesy o síle 7,1 Richterovy škály poškodily a srovnaly se zemí v podstatě celé hlavní město, přičemž pod sutinami našly smrt desítky tisíc lidí. (foto: Wikimedia Commons, Trocaire, CC BY 2.0)

Na špičce boty

• zemětřesení  | Sicílie | 1908 | až 80 000 obětí

Největší přírodní katastrofa v dějinách starého kontinentu se udála 28. prosince 1908 na špičce italské „boty“, mezi severním pobřežím Sicílie a jižními břehy pevninské Kalábrie. Pnutí v tamní zlomové linii vyústilo v otřesy o síle 7,1 Richterovy stupnice, a to v hloubce okolo devíti kilometrů. Prakticky okamžitě se tak ocitla v troskách dvě protilehlá města Messina a Reggio Calabria, zatímco laviny kamení z okolních hor pohřbily řadu dalších přímořských obcí. Zemřely desítky tisíc lidí a zanikly jedny z nejstarších staveb v Evropě. (foto: Wikimedia Commons, Underwood, PDM 1.0)

Česko v bezpečí

Naše země má obrovské štěstí, že leží „v závětří“ střední Evropy. Neohrožují nás zemětřesení ani oceánské cyklony. Zdejší mírné kontinentální podnebí vykazuje pozoruhodnou stabilitu, kterou sice narušuje globální oteplování, ale situace má stále daleko k masivním atmosférickým proměnám, jaké zažívá jihovýchod Asie. Výstražná služba Českého hydrometeorologického ústavu se navíc pyšní světovou kvalitou a například modelování povodňové situace je velmi přesné, jak jsme se mohli přesvědčit i loni v září. 

Kvůli globální proměně intenzity srážek – kdy mezi dlouhými obdobími sucha spadne během několika hodin či dní množství vody, jež by se jinak rozprostřelo do dílčích dešťů – představují u nás největší nebezpečí právě povodně. Smrtící byly především ty z roku 1997, kdy nepřetržitě pršelo devět dní, došlo k zaplavení 536 měst a obcí a zemřelo 50 lidí. (foto: Wikimedia Commons, Ladislav Svoboda, CC BY 3.0)