Jmelí v Česku i ve světě: Lepkaví příživníci a symbol Vánoc

Opylení nenápadných květů jmelovitých rostlin (Viscaceae) zajišťuje hmyz nebo vítr. Semena se šíří buď pomocí ptáků, nebo jsou z plodů vystřelována tlakem zrajícího míšku. Aby se semeno udrželo na větvích hostitelských rostlin, je obaleno lepkavým viscinem. Klíčící semeno roste na povrchu větve nejprve samostatně, čerpá zásobní látky a vodu z dužnatých děloh. Postupně vytváří haustorium, přeměněný kořen. Ten má ze začátku tvar přísavného terčíku, který semenáček fixuje na větvi a později z jeho středu proniká do cévních svazků hostitele. U některých druhů vytváří haustorium nový orgán, endofyt, který se dále šíří větvemi a infikuje celý strom.

Dospělé keře mohou mít i několik metrů v průměru, naopak nejmenší druh, jihoafrické Viscum minimum cizopasící na sukulentních pryšcích, je velké jen asi 5 mm. (foto: Wikimedia Commons, Joanna Boisse, CC BY-SA 4.0)

Jmelí bílé (Viscum album)

Jmelí je naše nejznámější poloparazitická rostlina. Staří Řekové jej používali jako prostředek proti uřknutí a uhranutí zlými duchy a věřili, že dokáže otevřít bránu do říše mrtvých. Keltové byli přesvědčeni, že rostlina léčí všechny nemoci a odstraňuje neplodnost jak u lidí, tak u zvířat.

Mezi prvotními křesťany se tradovalo, že z větve jmelí vyřezal Josef kolébku pro Ježíška nebo že z jeho kmene byl vyroben kříž, na němž byl Ježíš ukřižován. Pro rakouské sedláky bylo jmelí zavěšené nad štědrovečerním stolem zárukou bohaté úrody, a proto jej také zaorávali do první brázdy. (ilustrace: Tereza Samková - se souhlasem k publikování)

Listy: vstřícné, kožovité
Rozšíření: Evropa až po Kavkaz, zplanělo na západě USA
Ekologie: podle poddruhu cizopasí na jedlích, borovicích nebo listnatých dřevinách
Status: jmelí jedlové je ohrožený druh naší flóry

Jmelík pochvatý (Arceuthobium vaginatum)

Rod jmelík (Arceuthobium) představuje přibližně 30 druhů rozšířených v jižní Evropě, Asii a Africe. Nejvíce druhů však roste v Severní Americe. Jedná se o drobné keříky s válcovitými větvičkami a redukovanými šupinovitými listy. Mají poměrně nízkou hodnotu fotosyntézy, proto od hostitelské rostliny získávají kromě vody a minerálních látek i cukry.

Zralé nepravé plody vystřelují při zrání semeno rychlostí až 80 km/hodinu do vzdálenosti až 20 m. Semena jsou lepkavá a snadno se přichytí na jehličí, po které sklouznou na jeho bázi, kde vyklíčí. Určité americké druhy vytváří orgány podobné kořenům, které infikují větve, rozrůstají se, a způsobují jejich zduření. Některé indiánské kmeny využívaly stonky při mytí vlasů pro prevenci tvorby lupů.  (ilustrace: Tereza Samková - se souhlasem k publikování)

Výška: až 30 cm
Listy: drobné, šupinovité
Rozšíření: západ S. Ameriky
Ekologie: parazituje na borovicích

Korthalsella lindsayi

Rod Korthalsella představuje asi 25 druhů rozšířených od Etiopie a Madagaskaru po jihovýchodní Asii, Havaj, Oceánii, Austrálii a Nový Zéland. U rostlin tohoto rodu došlo k redukci listů, jejich funkci přebírají sukulentní článkované stonky, které jsou buď válcovité nebo zploštělé. U tohoto rodu byl popsán rostlinný „kanibalismus“ – semena můžou vyklíčit a parazitovat i na mateřské rostlině.

Druh, který jsme vybrali pro náš atlas je drobný keřík hojně rostoucí na Novém Zélandu. Zajímavý je tvarem větví, jejichž články mají ploše kapkovitý tvar. (ilustrace: Tereza Samková - se souhlasem k publikování)

Výška: drobný poloparazitický keřík velký kolem 5 cm
Květy: květy jsou zelenavé, drobné, velké asi 0,5 mm.
Listy: nejsou vyvinuté
Rozšíření: Nový Zéland
Ekologie: parazituje na různých dřevinách (Sophora, Melicope, Metrosideros, Myrtus, Coprosma, Suttonia, Helichrysum) od nížin do hor