Věda utržená z řetězu: Pět nejšílenějších vědeckých experimentů
Pro vědu jsou někteří nadšenci schopni bez okolků překročit i krajní meze. Cíle dosahují s myšlenkou, že účel světí prostředky, a pokud na to přijde, nezastaví je ani smrt testovaných subjektů. Seznamte se s pěticí nejšílenějších vědeckých experimentů.
Umělé uspokojení
kdy: 1970 | pokus: elektrická stimulace mozku
V roce 1954 objevili James Olds a Peter Milner, že jistá část mozku poskytuje jedinci při stimulaci elektrickými šoky intenzivní rozkoš a sexuální uspokojení. Ovšem zatímco zmínění vědci testovali svůj objev pouze na laboratorních krysách, Robert Heath jej o šestnáct let později ověřil na člověku – dokonce se tak pokusil „přimět“ homosexuála k heterosexualitě: Do mozku testovaného muže implantoval vedení stimulující danou část, načež tento homosexuální dobrovolník převzal kontrolu nad elektrošoky.
Brzy se stal na umělém uspokojení natolik závislým, že si v průběhu tří hodin poslal do hlavy až 1 500 výbojů. Jeho libido nakonec dosáhlo takové úrovně, že při pokusech o ukojení chtíče neodolal ani ženě. (ilustrace: Midjourney AI, CC0)
Sloní dávka LSD
kdy: 1962 | pokus: podávání drogy slonovi
V roce 1962 se vědci z lékařské fakulty University of Oklahoma pod vedením Louise Westa pokusili zjistit, co by se stalo se slonem, kdyby mu do krevního oběhu vpravili LSD. Ředitel městské zoo Warren Thomas proto na jejich popud vstřelil chobotnatci jménem Tusko šipkou 297 miligramů drogy – tedy asi 3 000× víc, než by „stačilo“ člověku. Tusko se následně svalil na bok, jeho tělem začal zmítat nekontrolovatelný šok a přes veškerou snahu nakonec zemřel.
Dodnes není jisté, zda ho zabila přímo droga, nebo její kombinace s medikací určenou ke stabilizaci zvířete. Kvůli daným rizikům se však na tomto poli naštěstí na dlouho experimentovat přestalo. (foto: Shutterstock)
Smrt pro vědu
kdy: 60. léta 20. století | pokus: vědecké mučení
Dokázali byste pro vědu někoho zabít? Pokud jste se nekompromisně ohradili, že nikoliv, dost možná lžete sami sobě. Alespoň to vyplývá z experimentu, jejž provedl Stanley Milgram počátkem 60. let: Člověk připoutaný v „elektrickém křesle“ dostával otázky, pokud však odpověděl špatně, vybraný dobrovolník zmáčkl tlačítko, které muži poslalo do těla elektrický šok – jeho síla se navíc s každým stisknutím zvětšovala. Ačkoliv ubožák křičel bolestí, dvě třetiny dobrovolníků při pochybnostech o správnosti vlastního jednání uklidnilo tvrzení, že ho mučí v zájmu vědy.
Po zmíněném ospravedlnění mu dokonce neváhali dát i poslední ránu, která ho „zabila“. Při pokusu se neumíralo ani netrpělo doopravdy – v křesle seděl placený herec, jenž bolest předstíral. Dobrovolníci to však nevěděli… (foto: Yale University, CC0)
Dvouhlavé štěkání
kdy: 1954 | pokus: sešívání částí psů
Vladimir Demichov vydláždil lidstvu cestu k transplantaci orgánů, při svém bádání však poněkud kontroverzně získával zkušenosti na zvířatech a pro vědecké účely vytvořil hned několik „dvojhlavých psů“.
V případě úplně prvního „dvojpsa“ se stal primárním zvířetem dospělý německý ovčák, jemuž Demichov narouboval na krk hlavu, přední packy a kousek trupu štěněte. Obě hlavy přitom žily, a dokonce se aktivně přetahovaly o potravu. Přesto byly Demichovovy techniky velmi nedokonalé a zvířata vždy brzy zemřela. Celkem ruský vědec vytvořil dvacet dvojhlavých psů, přičemž rekord v přežití činil pouhý měsíc. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Günter Weiß, CC-BY-SA 3.0)
Za hranicí experimentu
kdy: 1971 | pokus: hra na vězení
V roce 1971 se Philip Zimbardo pokusil najít odpověď na otázku, proč vězení představují tak skličující místa plná násilí. Ve sklepě jedné z budov Stanford University zřídil falešný žalář, kam naverboval mladé, psychicky stabilní a dříve nikdy netrestané lidi. Z poloviny z nich pak udělal dozorce, zatímco ze zbytku se stali vězni. Zimbardo se chtěl původně na dva týdny vzdálit a sledovat, co se bude dít. Jenže ve fingovaném vězení už druhý den proběhla vzpoura, na kterou „bachaři“ zareagovali brutálním zpřísněním podmínek, což spustilo vlnu teroru.
Situace se během šesti dnů vyhrotila natolik, že musel být experiment ukončen. Vězni si viditelně oddechli, zatímco dozorcům to nebylo po chuti – své role si velmi užívali. (foto: Philip Zimbardo, CC BY-SA 4.0)
