Skály, písek, oázy a hory: Vychutnejte si uhrančivou krásu Maroka
Maroko je z velké části vyprahlou zemí. Většinu jeho povrchu pokrývá kamenitá poušť hamada, ze které ční pásmo pohoří Atlas, skály pozoruhodných tvarů a místy také několikasetmetrové písečné duny. Osvěžením nejen pro oko jsou pak zelené oázy, jež se táhnou podél vysychajících řek
Sahara, největší poušť světa, zasahuje do Maroka dvěma písčitými prsty: ergy Chebbi a Chigaga. Erg Chebbi připomíná obrovské pískoviště – asi sto metrů vysoké duny se zdvihají v třicet kilometrů dlouhém pásu východně od městečka Merzouga, co by kamenem dohodil od alžírských hranic. Název v překladu sice znamená Růžové písky, ale na dunách se každý slunečný den odehrává kouzelné divadlo, při němž se barva písku mění od oranžové přes růžovou až po téměř bílou.
Maroko je země opevněných domů i celých vesnic. Nejinak je tomu v podhůří Vysokého Atlasu, v zelené oáze vysychající říčky Ounila. Východně od Varzázatu se tyčí asi nejznámější pevnost Maroka Aït Benhaddou, která je od roku 1987 zapsána na seznam UNESCO. Pochází ze 17. století a proslavila se účinkováním v mnoha filmech. Boje s divou zvěří zde sváděl Russell Crowe coby Gladiátor, vesnice posloužila jako kulisa Lawrenci z Arábie nebo dalajlámovi ve filmu Kundun. O kus dál cesty rozkvetlou oázou stojí další zachovalá pevnost, kasba Tamdaght.
Drâa, která pramení ve Vysokém Atlasu, je s jedenácti sty kilometry nejdelší marockou řekou. Svěže zelený je však podél jejího toku pouze asi dvěstěkilometrový úsek po Zagoru. Zde voda zavlažuje tisíce hektarů oáz, porostlých osmnácti varietami datlových palem nebo plantážemi henny bílé, z níž lidé vyrábí známé barvivo. V téměř každé vesnici stojí více či méně zachovalá pevnost, památka na doby, kdy údolím putovali velbloudí karavany naložené cukrem, solí, pštrosím peřím a dalším cenným zbožím. Cesta z legendárního Timbuktu do Zagory jim zabrala 52 dnů a ani po dosažení oázy neměly vyhráno: kdo ovládal údolí Drâa, ovládal výnosný obchod a silou peněz i celé Maroko.
Přestože pod slovem poušť si většina lidí představí nekonečné písečné duny, ve skutečnosti většinu pouští (a Sahara není výjimkou) tvoří poněkud neuspořádaná změť kamení – hamada. Ostrůvky zeleně, které jinak pustý kraj oživují, jsou napájené buď řekami tekoucími ze zasněžených svahů hor, nebo zavlažovány vzácnou podzemní vodou.
Soutěska Todra tvoří ohromný zlom, oddělující Vysoký Atlas na severu od vulkanického pohoří Džebel Sahro na jihu. Kaňon se táhne v délce několika desítek kilometrů a na nejužším místě jsou stovku metrů vysoké stěny svírající říčku do úžiny široké pouhou desítku metrů. Mezi růžovými skalami, oblíbeným cílem lezců, vládne stálý stín a chlad, doprovázený šumem vody. Branou do soutěsky je třicetitisícový Tinerhir s rozpadajícími se kasbami obklopenými zelení oáz.
Údolí řeky Dadès, jedné ze zdrojnic řeky Drâa, se přezdívá Údolí tisíce kaseb. Pevnosti shlížejí na údolí úseky širokých a úrodných oáz, střídajícími se s úzkými, zahloubenými kaňony. Mnohé už v průběhu staletí samoty a opuštění skoro ohlodal zub času, v jiných dodnes bydlí místní Berbeři.
Obří rybí šupiny? Nebo rozteklý vosk? Skalní útvary u vesnice Aït Arbi v údolí Dadès dávají bohatou potravu lidské představivosti. Hory jsou tvořeny různě rozlámanými a nakloněnými vrstvami sedimentárních hornin usazených v třetihorách se střídajícími se pískovci, štěrky, vápenci a jílem. Jejich různé vlastnosti a odolnost vůči zvětrávání spolu s měnícím se stupněm naklonění dala vzniknout bizarním útvarům, na které se jezdí dívat davy místních i zahraničních turistů.
