Na muže nemám čas: Slavné ženy, které daly manželství vale
Měnily svět k lepšímu, přepisovaly historii. Přesto zůstaly celý život samy. Výběr nejslavnějších neprovdaných žen historie je trochu smutnou ukázkou toho, jak genialita, sebevědomí a talent neplatí, pokud jimi disponují „jen“ ženy…
Ikona antické filozofie
Hypatia z Alexandrie (350–416)
Vzdělání a vědy byly v antice přisouzeny spíše mužům, jedna výjimka z pravidla se však přece našla. Svobodomyslná Hypatia z Alexandrie se dokázala prosadit ve světě vědy a filozofie a získat si obdiv jak pohanů (kteří v té době už tvořili menšinu), tak křesťanů. Zatímco ženy jinde jen tiše naslouchají, ona se nebojí přednášet a učit muže. Z její tvorby se bohužel nic nedochovalo, prý se v ní odrážela její nezávislost, praktičnost a sebeovládání. Ne že by si odříkala tělesných slastí, ale prostě k tomu nevyhledávala společnost mužů ani žen. Neměla na ně chuť ani čas, protože to nepovažovala za přínosné. K čemu by jí také byla společnost zpovykaných žen, které se dokázaly jen dohadovat na tržištích? A proč by vyhledávala blízkost mužů, když i své koňské spřežení nejraději vedla sama?
Popularita a silné emoce, kladné i záporné, které Hypatia ve svém okolí vzbuzovala, se jí ale nevyplatily. Na pokyn alexandrijských patriarchů ji doslova rozsápal dav zuřivých křesťanů a její tělo bylo spáleno na kopci Kinarón nad městem. Nakolik v tom měli prsty dva znesváření mocipáni – guvernér Orestes a alexandrijský biskup Kyrill – není dodnes zcela jasné. Jisté je jen to, že smrtí sebevědomé Hypatie končí období zlatého věku Alexandrie. Je to pořád stejné: když odcházejí vzdělané ženy, noří se společnost do hlubin barbarství. (foto: Wikimedia Commons, Bonhams, CC0)
Po čem ženy touží?
Jane Austenová (1775–1817)
Kovářova kobyla chodí bosa a nejslavnější průkopnice románů pro ženy prožila svůj život v osamění. Nad průměr vzdělaná a pronikavě inteligentní žena vyrůstala ve stínu svých šesti bratrů (dva to dotáhli až na hodnost admirála) a na lákavé věno prostě neměla šanci. Její hlavní hrdinky vystupují jako morálně silné, nad pošetilost svého okolí povznesené ženy, ale Jane láska zklamala. Její zasnoubení trvalo jen čtyřiadvacet hodin! Zasáhl rozum, který jí bránil pustit se navzdory předsudkům společnosti po hlavě do nejistoty? Uzdu své fantazii popouští už jen v knihách a její hrdinky se předem naprogramovanému osudu nehodlají poddat jen tak snadno.
Zajímavostí je, že svá díla vydávala pod pseudonymem se signaturou „psáno Dámou“ a publikaci jí zajišťoval její bratr Henry Austen. S pravdou ven vyšel až po její předčasné smrti! (foto: Wikimedia Commons, Library of Congress, CC0)
S vášní pro matematiku
Sophie Germainová (1776–1831)
Nevšední talent může být někdy považován za projev bláznovství. Možná proto se otec Sophie Germainové za svou dospívající dceru stydí. Už ve třinácti si přečetla Archimédovo dílo a celou noc… počítá! Podivné! Otec ji proto zavrhne, jen matka ji nadále podporuje. Třeba když se Sofie rozhodne, že vystuduje matematiku na pařížské École Polytechnique. Pochopitelně, že v roce 1794 se ženy na univerzitu dostanou leda se smetákem. Ale nikdo jim nebrání sehnat si skripta a zadání. Germainová se vlastně stane první korespondenční studentkou na světě.
Pod falešným mužským jménem odevzdává své práce matematikovi Josefu Luis Lagrangeovi a ten je očarován. A ještě víc je překvapen, když zjistí, že dokonalé matematické výpočty zplodil mozek ženy! Germainová si dopisuje i s Legenderem a Gaussem, ale žádná milostná psaníčka to nejsou. Jeden vzoreček vedle druhého! Největší matematické génie doby to vzrušuje a podporují Germainovou v její práci. V téměř dvousetletém předstihu pokládá základy teorie pružnosti, a nakonec se jí dostává i čestného členství na univerzitě v Göttingenu. Pro ostatní ale zůstává nepochopenou podivínkou, která si raději hraje s čísly, než s dětmi. Velká věda o její dílo nestojí. Chybí i mezi jmény 72 vědců vytesaných na piedestalu Eiffelovy věže. (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Bojovnice za lidská práva
Susan Brownell Anthonyová (1820–1906)
Tato americká aktivistka dělala vlastně stále to samé: předstoupila před davy posluchačů, pronesla jeden ze svých plamenných projevů a poté sbírala podpisy na petici – jednou šlo o práva otroků, jindy žen či nenarozených dětí. „Ženy by neměly spoléhat na blahosklonnou ochranu mužů, ale měly by se samy naučit, jak se o sebe postarat,“ tvrdila. To se možná hezky poslouchá, ale o poznání hůř zařizuje. Soudobé ženy často nemají přístup k vzdělání, kapitál a ani schopnosti. Asi nepřekvapí ani to, že Susan při svém maximálním společenském vypětí zůstala na ocet.
Kdo by si také vzal za ženu sufražetku, která neustále schůzuje, burcuje a revoltuje. Ve svém odhodlání je pevná a v názorech stálá. Jen s výjimkou potratů – proti těm nejprve ostře vystupuje, ale posléze je připouští. Anthonyová zvládla ročně zhruba 90 veřejných vystoupení, a to až do svých osmdesáti let! Ještě ve svých pětasedmdesáti dorazila do národního parku Yellowstone v sedle muly. Má spoustu známých, ale s muži a někdy ani s ženami dobře nevychází. Řada jejích stejně zapálených kolegyň už tou dobou chová vnoučata a zbabičkovatěla. Naproti tomu Anthonyová už v roce 1877 předpověděla éru žen, jimž dnes říkáme singles. (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Od klavíru k Červenému kříži
Florence Nightingalová (1820–1910)
Je to jednoduché: na konci 19. století nemusíte jako žena ze slušné rodiny nic řešit. Vaše karty osudu jsou již rozdány. Po letech hry na klavír, vyšívání a odpoledním popíjení čaje si vezmete toho správného muže se solidním zázemím, a pak už budete jen rodit a pečovat o potomky. Atraktivní Florence Nightingalová má jiný plán. Chce být užitečná a pomáhat světu. „Bůh promluvil ke mně a vyzval mne do svých služeb.“ Rozhodne se zachraňovat životy britských vojáků a stane se průkopnicí sesterské péče v nemocnicích. Cesta k tomu ale rozhodně není snadná. Většina dosavadních armádních pečovatelek z lazaretů má pověst markytánek, tedy žen zpříjemňujících vojákům dlouhé večery. A jejich lékařská péče? Za mnoho nestojí.
Z banální jizvy se rychle stane hnisající vřed. V lepším případě to skončí amputací končetiny, pokud se vůbec zákroku dožijete. V polních nemocnicích totiž panují otřesné hygienické podmínky, a spíš než na vykrvácení tu umřete na břišní tyfus. Proškolená Florence navzdory nelibosti doktorů zahajuje své tažení pod praporem Červeného kříže. Žena, která dělá do medicíny? Žena, která pracuje? Cože?! Cílevědomá Florence zakládá moderní zdravotnický sesterský sbor, své svěřenkyně neustále vzdělává, dává vzniknout základům péče o pacienty. Díky ní se pooperační úmrtnost sníží ze čtyřiceti dvou na pouhá dvě procenta. Za svou činnost nakonec obdrží řadu ocenění. (foto: Wikimedia Commons, Henry Hering, CC0)
.jpg){kind=link}