Když si král hraje: Který panovník zbožňoval vojáčky a kdo to uměl s lopatou?

Dobře fungující stroj

Ludvík XVI. (1754–1793) | Francie

Byť je dnes Ludvík XVI. považován za osvíceného panovníka, jeho reformy neměly šanci na úspěch. Přispěl k tomu i tím, že se stále považoval za absolutistického mocnáře, jenže tenhle model vlády už měl svůj zenit za sebou. Navíc: Francie byla tehdy sice ohromně zadlužená, ale daně tu přitom platili jen obyčejní lidé. Šlechta si dál žila v přepychu a navíc se neustále pokoušela uzurpovat moc. Podmínky pro revoluci tak byly rozdané dřív, než s nimi mohl v rozhodování dost omezený panovník něco udělat. Ne že by se nesnažil. Například očesal výdaje marnotratného a zastaralého námořnictva a uspořený peníz vložil do likvidace daně na chleba pro chudé. Jenže to už nestačilo.

Čím se tedy Ludvík ve volných chvílích baví? Uspokojení a relaxaci nachází v „systémech, kde všechno dokonale funguje“. Jedno zubaté kolečko sem, druhé tady, pružinka – a hodinový strojek se točí! Ano, v takové prosté mechanice měl zalíbení. Ozubená kolečka vahadel totiž běžela bezchybně podle jeho zadání, nekradla z poloprázdné královské pokladnice, nešidila na daních a nežádala si svolání stavů a větších práv. Tiše tikající hodinky a lehce cvakající zámky, to bylo prostě jeho. Lid tuhle ušlechtilou zálibu krále nedocenil a strhal ji v pomlouvačných pamfletech. Na konci téhle hodinářské pohádky se bohužel tyčila naostřená gilotina. (foto: Wikimedia Commons, Joseph-Siffred Duplessis, CC0)

Král úderník

Eduard II. (1284–1327) | Anglie

Na dvacet let vlády Eduarda II. nevzpomínají v Anglii zrovna rádi. Král to byl slabý, bez taktické rozvahy, který až příliš často protežoval své kamarády a přátele. Že měl k mužům nejspíš stejně blízko jako k ženám, mu na sklonku života vynese obvinění ze sodomie a krutou smrt. Nejrůznější libůstky, prohrané bitvy, ztráta hradu ve Stirlingu a nakonec celého Skotska, to všechno by mu nejspíš prošlo. Co mu ale lidé nemohli prominut byl způsob, jakým okázale ignoroval šlechtu, parlament a vážnost vlastního úřadu. Krále totiž bavila architektura a mechanika a z pozice „vynálezce“ se snažil zlepšit výkon a životní úroveň vlastních obyvatel. 

Kde je tedy král, když má vládnout? Časně z rána vstal a vyplul s rybáři zkoušet nové sítě s háčky. Po návratu objíždí Temži a radí lidem, co ještě přidat do malty, aby byla pevnější. A když se cestou zpět zastaví u Westminsteru, kde šestadvacet svalnatých kopáčů hloubí příkop? Král seskočí ze sedla a před zraky znechucených velvyslanců a šlechticů jim jde s lopatou pomáhat. Bavily jej kladky, rumpály, šlapadla, otočná kola a výtahy, rozuměl kopání studen, budování melioračních závlah i odvodňování blat. Uměl sám přiložit ruku k dílu. Byl trochu jako pohádkový král Miroslav z Pyšné princezny. Jenže takového nebylo mezi lety 1307 až 1327 zapotřebí. Angličané by ocenili spíš železnou ruku nemilosrdného vladaře, někoho z Půlnočního království. (foto: 20th Century Fox)

Detektivka v harému

Abdulhamid II. (1842–1918) | Osmanská říše

Abdulhamid II. je bezpochyby kontroverzní postavou historie. Coby „poslední z velkých sultánů“ vládl Osmanské říši mezi lety 1876 až 1909 a kvůli své nešťastné mezinárodní politice ji tak trochu pohřbil v minulosti. Přitom ze startu působil dojmem krajně osvíceného panovníka. Ustavil parlament a položil základ konstituční monarchii. Snažil se modernizovat správu zaostalé země a podporoval školství. Jenže té demokracie asi bylo příliš. Když se pozornost od vnitřních problémů pokoušel odvést hledáním nepřítele za hranicemi, skončilo to katastrofální válkou s Ruskem. A zrovna tak selhalo hledáním vnitřního protivníka, jež vyústilo v povstání v Arménii, na Krétě a v Řecku. 

Nakonec všechny novoty zrušil a uzavřel se do vlastního paláce. Tam jej zase nenechá vydechnout jeho 17 manželek. Takže kde najde klid? V malé truhlářské dílně, kde si pro radost vyrábí stolky a taburetky. Mezi pilinami jej panovnické starosti nedostihnou. A protože jako chalífa, tedy nejvyšší představený muslimů, nemůže čistit svou ztěžklou mysl alkoholem, nachází rozptýlení v lehké literatuře. Byl prvním a největším tureckým čtenářem detektivek o Sherlocku Holmesovi. Nechává si jej překládat z originálů. Takže je hned jasné, proč přes své pobočníky pozval na čaj sira Arthura Conana Doyla, který zavítal do jeho země na výlet. Víc než to, co se děje na Kypru nebo v Soluni, jej zajímalo, jak je to s tím svítícím psem na baskervillských blatech… (foto: Wikimedia Commons, Michel Bakni, CC0)

Armáda složená z obrů

Fridrich Vilém I. (1688–1740) | Prusko

Když v roce 1713 nastupuje na pruský trůn císař Fridrich Vilém I., považují to evropští státníci spíš za politický experiment, který nebude mít dlouhého trvání. Vždyť se tu ke kormidlu země staví pětadvacetileté dítě, připomínající přerostlého barokního andílka. Ano, Fridrich je možná na pohled pašík, ale ukáže se, že je i pašák. Utáhne kohout zbytečným výdajům, zavede drastický systém úspor, reformuje státní správu a za pár let učiní z Pruska velmi prosperující a bohatou zemi. Naspořené finance pak rovnoměrně věnuje na rozvoj vojska, takže jeho země má brzy čtvrtou nejsilnější armádu v Evropě. Což je dobrý důvod se mu neposmívat. I když… Fridricha někdy nazývají králem-vojáčkem nebo kaprálem na trůně. 

Protože on si to hraní na vojáčky vážně užívá. Navzdory 120 kilogramům živé váhy nevychází mezi lid bez uniformy nebo zdobeného kyrysu. Zbožňuje marše a vojenské parády, vojenské kapely, zdobené rejtary, nablýskané šavle a muškety. A taky si „ujíždí“ na vysokých rekrutech. Celý 6. oddíl Potsdamské infanterie byl prostě živou sbírkou velikánů. Minimální výška tu byla 188 centimetrů! Sám král měřil pouhých 160 cm a vhodné adepty na svůj obří oddíl sháněl i v zahraničí. Ta radost, když sehnal z Irska Jamese Kirklanda, měřícího 217 centimetrů! Ne, 3 200 mužů v tomto parádním oddíle nebylo k boji, ale jen na parádu a pro radost. Měl prostě vojáčky rád. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Král udělá salto!

Olaf Tryggvason (cca 960–1000) | Norsko

Život vikingského krále Olafa Tryggvasona byl jedním velkým cirkusem, a tak by nás jeho lehce komediantské kousky neměly překvapit. Spolubojovníkům se ale líbily, což už neplatí o jeho dalších počinech. Olaf si prošel snad všechny úrovně života. V Kyjevě byl otrokem, stal se lapkou, žoldnéřem i vojevůdcem. A nakonec chytrým uchvatitelem trůnu, králem a „svatým misionářem“. Křesťanství na severu zaváděl dost drsně. Kdo nechtěl opustit pohanskou víru předků, ten po svých neodešel. Však mu také to vypalování svatyní a obětišť v bitvě u Svoldu spočítají! 

Dá se říct, že Olaf po celou dobu své vlády zaváděl do praxe krajně neoblíbené věci a dělal to dost nevybíravým způsobem. Jak mu to tedy u jeho druhů ve zbrani procházelo? Olaf byl prostě dokonalý a svými triky odváděl pozornost od nemilých zpráv. Že zrovna přijeli poslové vyhlašující nám válku? „Koukejte, král chodí po vesle lodi, zkusme to taky! Jůů, a teď vyšplhal jako medvěd až na stožár!“ A co dělá král teď? Žongluje se třemi dýkami najednou. Paráda! Že nám pohani odmítají platit daně? Aha, jenže král teď zrovna šplhá bez lana na skandinávský vrcholek Smalsarhorn. Olaf by byl dnes prostě špičkový sportovec, ale k panování se úplně nehodil. (foto: Wikimedia Commons, Peter Nicolai Arbo, CC0)

Co praví hvězdy?

Jiří III. (1738–1820) | Velká Británie

Jisté formy podivínství byly u britských panovníků součástí rodového dědictví. Za příklad vyloženě „šíleného krále“ bývá dáván Jiří III., i když zrovna s ním to jednoznačné úplně není. Vládl dlouhých jednačtyřicet let a dokázal mnohé. Británii učinil Velkou, natřel to Francii, upevnil koloniální panství v Indii, dal podnikatelům, bankéřům i šlechtě vydělat miliony liber. Jenže pak přišly záchvaty maniodepresivní psychózy, které mu bránily smysluplně vládnout. Přišel o americké kolonie a propadal se do stále hlubšího zoufalství. Štěstí pak nacházel jen při zahradničení a sledování hvězd. Král agronom a astronom? Ušlechtilé, ale poněkud nepraktické. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Oddaný filatelista

Jiří V. (1865–1936) | Velká Británie

Jiří V. podlehl jiné tiché vášni: sběratelství známek. A když se do filatelie pustí král, stojí to opravdu za to. Jeho osobní sbírka činila 328 alb, tedy něco přes 20 tisíc stránek, s šedesáti známkami na každé straně. A to prosím v době, kdy se známky teprve začínaly tisknout. Takže ano, měl ve sbírce skoro všechny. Jako předseda Královské filatelistické společnosti se jednou přimotal k debatě, při které jiní sběratelé známek řešili, zda je historka „o bláznu, jež utratil 1 400 liber za známku“ pravdivá. „Ano, je,“ řekl tehdy král. „Já jsem ten blázen!“ (foto: Wikimedia Commons, Royal Collection, CC0)

Do boje!

Petr III. (1728–1762) | Rusko

Kuriózní zálibu měl mít i Petr III. Ruský, manžel carevny Kateřiny Veliké. Dlouhé roky se místo plození dětí zabýval v manželské ložnici něčím úplně jiným: s dřevěnými vojáčky a miniaturními kanony prý s oblibou simuloval smyšlené bitvy. Jindy navlékal sloužící do uniforem a nutil je pochodovat a plnit rozkazy. Tehdy šestnáctiletou ambiciózní Kateřinu zkrátka poněkud iritoval – zvlášť když své lovecké psy zavíral do skříně s jejími šaty, které pak páchly po moči a zapařených psích chlupech. Není divu, že Petr po narození svého potomka prohlásil, že nechápe, kde jeho žena ta těhotenství bere… Petr by možná nebyl špatný panovník, minimálně i proto, že nesnášel vše ruské a snažil se být tolerantním vládcem. Jenže Kateřina měla jiné plány a po sedmi měsících vlády jej přinutila abdikovat. Ve vězení, kam jej poté poslala, byl zakrátko „náhodou“ zabit při hádce s důstojníky. (foto: Wikimedia Commons, Lucas Conrad Pfandzelt, CC0)