Sluneční skvrny představují oblasti velmi silného magnetického pole pozorované ve fotosféře naší hvězdy. Vnímáme je jako tmavé, neboť jsou chladnější než okolí, s teplotou v temném jádře – tzv. umbře – kolem 4 500 °C. Magnetické pole totiž omezuje „dodávky“ tepla z horkého nitra.
Vyvinuté skvrny mají dvě dobře patrné části – umbru a penumbru – a geometricky vytvářejí skutečnou prohlubeň, sníženou ve středu pánve asi o 1 000 km pod úroveň okolní klidné fotosféry. Skvrny dosahují různých velikostí: nejmenší – zvané póry – měří pouhých 1 000 km. Pro definování jejich plochy však fyzikové spíše než jednotky SI používají jednotku miliontiny sluneční polokoule (msh), přičemž platí, že 1 msh = 3 044 000 km². A tak zatímco nejmenší póry mívají kolem 0,2 msh, běžné skvrny zaujímají 300–500 msh. Největší zaznamenaná skvrna v historii se objevila v roce 1947 a přesahovala 6 000 msh. Ze seriózních vědeckých studií přitom vyplývá, že naprostým limitem by mohl být i desetinásobek. Pro srovnání: skvrna o velikosti Země by na Slunci zabrala 42 msh a v případě ekvivalentu Jupitera by se jednalo o 5 044 msh.
