Jak se určuje stáří kráterů na Měsíci?

Stáří hornin geologických útvarů na Zemi se určuje relativně snadno, neboť máme přímou možnost odebrat vzorky. Následně lze stanovit jejich izotopické složení a některé z těchto izotopů použít pro určení stáří metodou radioaktivního datování. Zmíněným „luxusem“ disponujeme i v případě vzorků z Měsíce, které do pozemních laboratoří dopravila americká Apolla a sovětské Luny. Takto je však možné stanovit stáří jen několika málo míst na povrchu našeho souputníka. 

V ostatních případech postupují odborníci podle jednoduchého principu: Protože krátery představují výsledek srážek s vesmírnými tělesy, musejí být starší útvary překryty novějšími, nikoliv naopak. Na základě mnoha důkazů v celé Sluneční soustavě víme, že přibližně před čtyřmi miliardami let proběhlo tzv. velké pozdní bombardování, při němž vznikla například měsíční moře. Krátery v mořích tedy musejí být mladší. Roli hraje také kosmické zvětrávání, v jehož důsledku horniny tmavnou. Světlé krátery – například Tycho či Koperník – tudíž zřejmě vznikly před pouhými stovkami milionů let. Další metodou je tzv. počítání kráterů (uvnitř útvaru, jehož věk určujeme): Víc kráterů znamená, že je objekt, na nějž tělesa dopadala, starší.