Brusilov, Kerenskij a Kolčak: Nejslavnější Rusové Velké války
Jména některých z nich do dnešní doby zcela zapadla, z jiných se naopak staly ikony prvoválečného Ruska. Tito ruští vojáci a politici byli skutečným mozkem vojska, které mělo významně promluvit do vývoje válečných událostí.
Napoleon ruské revoluce
Alexandr Fjodorovič Kerenskij
Právník Alexandr Fjodorovič Kerenskij byl před válkou jako poslanec v Dumě dobře známou osobností. Po březnové revoluci působil ve vlivném petrohradském sovětu, dosáhl funkce ministra spravedlnosti a posléze se realizoval jako ministr války a námořnictva. Kerenskij se snažil vrátit ruskou armádu do války, letní ofenzíva roku 1917, jejíž součástí byl i útok u Zborova, však selhala. V Rusku stále sílili bolševici a volání po míru bez anexí a kontribucí.
Kerenskij se po bolševické revoluci pokusil zvrátit situaci, nebyl však úspěšný a následně uprchl do Anglie a Francie. Nevzdal se veřejného života a publikoval, ale do Ruska se nikdy nevrátil. Zemřel ve Spojených státech.
Carský i rudý generál
Alexej Alexejevič Brusilov
Alexej Alexejevič Brusilov dosáhl generálské hodnosti v roce 1906, aby na počátku války velel 8. armádě při úspěšných bojích proti Rakušanům v Haliči. Zvítězil v bitvě u Varšavy a bojoval úspěšně v Karpatech. Ofenzíva, zahájená v červnu 1916, je dodnes označovaná jeho jménem. Prvotní údery carské armády proti překvapenému nepříteli tehdy znovu oživily skomírající naděje na ruské vítězství ve válce. Rakouská a německá vojska byla vržena o šedesát až sto dvacet kilometrů nazpět a utrpěla ohromné ztráty na mužstvu, materiálu a v případě Rakušanů i na morálce. Přesto ruské ztráty byly ještě větší (zhruba 600 000 mužů ústředních mocností proti 800 000 na ruské straně) a někdy se uvádí, že tento vítězný masakr podpořil revoluční vření ve vojsku i v zázemí.
Brusilov po první revoluci sloužil jako vrchní velitel, ale vojsko se mu nadále rozpadalo pod rukama. Po bolševické revoluci se odmítl přidat k „bílým“ a fungoval jako poradce Rudé armády, po jeho smrti mu sovětská vláda vypravila státní pohřeb.
Admirál bez lodí
Alexandr Vasiljevič Kolčak
Český novinář Pavel Fink Alexandra Vasiljeviče Kolčaka trefně označil jako „bílého admirála“, jiní mu říkali „admirál bez lodí“. Kolčak před válkou působil jako výzkumný pracovník, ale proslavil se až jako velitel na Baltu. Posléze byl převelen k černomořské flotile, kde se mu však nepodařilo zkrotit narůstající revoltu. Po dohodě s ministerstvem války odjel do USA, ale když se vrátil, Ruskem již otřásala občanská válka mezi rudými a bílými. Ač zřejmě nebyl horlivý carofil, dal se do služeb protibolševických sil na Sibiři. V listopadu 1918 se stal tváří převratu, který odstranil na Sibiři z vedoucích pozic většinu politiků s demokratickým smýšlením.
Kolčak se stal Vrchním vladařem, za jehož zády se skrývala klika ministrů a generálů, která však proti bolševikům nedokázala Sibiř udržet. Kolčak byl nucen uprchnout a fakticky se uchýlil společně se zbytky ruského zlatého pokladu pod ochranu Čechoslováků. Ti však nakonec Kolčaka i zlato vydali v Irkutsku místním socialistům. Kolčak byl při soudním procesu obviněn z vydání rozkazů, které znamenaly popravy až statisíce lidí, a popraven 7. února 1920.
