Městské sporty: S adrenalinem v patách

Slovo „buildering“ vzniklo spojením anglických výrazů „building“ neboli „budova“ a „bouldering“, což je zlézání nízkých skal bez lana. V praxi tak městští amatérští kaskadéři zdolávají mrakodrapy, věže kostelů či třeba stavební jeřáby. Často se přitom do výšek pouštějí bez jištění a nezřídka si vybírají cíle, na něž se šplhat nesmí. Na velké fotografii se do objektivu po dvouhodinovém výstupu usmívá Alisdair Miller, který spolu s dalšími odvážlivci stanul na vrcholu dubajské věže Burdž Chalífa ve výšce 828 metrů.

Při hledání cesty městem je nejlepší se spolehnout na vlastní nohy – a vyznavači tzv. parkuru přivedli uvedené tvrzení k dokonalosti. Zatímco koně při parkuru zdolávají uměle vztyčené překážky, ve variantě, jejíž popularita roste od 80. let 20. století, překonávají běžci zlézáním či přeskakováním spletitou městskou zástavbu. Důležitá je přitom bezpečnost a přesnost.

Na rozdíl od parkuru, který se považuje hlavně za způsob přesunu mezi body A a B, rozšiřuje tzv. freerunning běžecké umění o snahu předvést se před ostatními. Freerunneři tak využívají veškeré dovednosti získané při parkuru k tomu, aby překážky zdolávali pomocí přemetů, odráželi se od kolmých zdí a aby zkrátka žádný jejich skok nebyl obyčejný.

Vedle nezákonného lezení existují také soutěže v tzv. urban boulderingu, kdy se závodí na předem stanovených trasách. Ve Vídni se jedno takové klání – pod názvem Urban Waters Cup – konalo loni v obloucích mostu Reichsbrücke. 

Od svého zrodu ve 40. letech 20. století se ježdění na skateboardech vyvinulo do mnoha směrů a v žádném případě již není pouze výsadou mládeže řádící v parcích se speciálním zábradlím a rampami. Zdolávání města na skateboardech sice představuje značnou výzvu, překvapivě je však zároveň daleko bezpečnější – na silnicích a v zástavbě se zraní asi jen 9 % jezdců. 

Longboardy vznikly úpravou skateboardů: Prkno měří okolo jednoho metru a úzká kolečka určená k demonstrování triků se rozšířila, aby lépe přilnula k povrchu. Víc než o předvádění jde ovšem o požitek z jízdy, kterou si sportovci často zpříjemňují tzv. tancováním, při němž se různě naklánějí a ladným přenášením váhy zatáčejí. Delší a stabilnější prkna pak přímo vyzývají k závodění ve sjezdu.  

Původní BMX kola byla určena k závodům ve speciálně upraveném terénu. Jednoho dne si však milovníci adrenalinu řekli, že pokud se bicykl hodí k překonávání kopců a různých skoků, je ideální také pro „boj“ s džunglí velkoměsta. Pouliční ježdění se rozšířilo v 80. letech 20. století a víc než na rychlosti staví na krkolomných tricích a jejich ladném provedení.