František Palacký: Otec národa a největší z Moravanů (2)

Po úspěchu prvního svazku Dějin Palacký ve své činnosti nepolevil. Věnoval se edici Matice české, vydávající českou literaturu a překlady cizích autorů, plnil funkci stavovského historiografa, začal pracovat na druhém svazku Dějin a založil ediční řadu Archiv český, vydávající důležité české písemnosti ze 14. a 15. století. Jeho profesní a společenský respekt rostl rok od roku tak, že se pomalu dostal do čela české vědy a veřejného života. 

Předchozí část: František Palacký: Otec národa a největší z Moravanů (1)

V čele národního života

Šel ale dál a překročil i hranice svého oboru. Pokusil se o modernizaci Vlasteneckého muzea v Praze a předložil impozantní návrh na vybudování víceúčelového paláce s konferenčním sálem, knihovnou, galerií a výstavními prostorami, kde by sídlilo nejen muzeum, ale i Královská česká společnost nauk, akademie výtvarných umění, konzervatoř a další spolky. Z nákladného projektu sice nakonec sešlo, ale podařilo se alespoň přestěhovat muzejní sbírky do vhodných prostor. K nim přibyla také knihovna a čítárna. Dále vstoupil do projektu majícího za cíl vybudovat české divadlo v Praze. A to vše za podpory českých stavů.

V první polovině 40. let se konečně dostal ve svých Dějinách k tématu nejmilejšímu, husitství. A nastaly problémy. Všudypřítomné rakouské cenzuře se nelíbil jeho výklad Husovy kritiky církve a procesu na Kostnickém koncilu. Prý se neslučoval s výkladem církve a byl zaměřen spíše proti ní. Palacký byl rozhořčen, protože zastával pravdivý výklad historie a najednou se muselo škrtat a přepisovat. Sice podal obhajobu svého stanoviska, ale neuspěl.

Odvážný sen: Národní divadlo

Kolem prostranství obehnaného tribunami stál altánek se svatováclavskou korunou na vrcholku. Okolo něj, na tribunách a za nimi se mačkal obrovský dav lidí, nad jejichž hlavami vlály korouhve s červenobílými vlajkami, cechovními a spolkovými prapory. Sbor dvou tisíc hrdel pěl hymnickou kantátu. Atmosféra byla vskutku vznešená a dojemná. Jak by ne, vždyť se pokládal základní kámen Národního divadla. Stoletý sen českého národa se naplňoval.

Slavnostní poklep kamene započal právě František Palacký. Pět bíle oděných družiček mu podalo podušku s bohatě zdobeným kladívkem. Uklonil se a do naprostého ticha pronesl: „Ve jménu národa, v Čechách a na Moravě jednotného! Požehnejž Pán bůh dílu svatyně této, ve které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda i krása!“ Trojitý poklep zanikl v bouři potlesku a provolávání slávy. Takto proběhl 16. května 1868 vyvrchol jeho kulturně-společenského života. Profesní vrchol jej však stále čekal, Dějiny stále nebyly dokončeny.

TIP: Národní divadlo: Nejen z kapes českého národa

Završil je až v lednu 1876, pátým česky psaným svazkem. V dubnu proběhla již zmíněná žofínská slavnost a v neděli 7. května se jej zmocnila slabost a musel ulehnout do postele. Jeho zdravotní stav, provázený otokem plic a únavou srdce, se den ze dne zhoršoval. Naposledy vydechnul o devatenáct dní později v půl čtvrté odpoledne. Jeho pohřeb se proměnil v celonárodní tryznu, které se zúčastnilo padesát tisíc lidí.