Filipínský Luzon: Křesťanská výspa v Tichém oceánu
Někdejší španělská kolonie Filipíny patří ke státům, jejichž hlavní město není zároveň tím největším: Manilu již předstihl nedaleký Quezon, společně však tvoří srdce obrovské metropolitní oblasti, která pomohla ostrovu Luzon ke čtvrté příčce mezi nejlidnatějšími na světě.
Manila se rozkládá na ploše pouhých 43 čtverečních kilometrů a řadí se mezi nejhustěji osídlená města planety. (foto: Shutterstock)
Nepočítáme-li nevelký Východní Timor, představují Filipíny jediný římskokatolický stát v Asii. Soukromá Univerzita svatého Tomáše funguje v Manile od roku 1611, coby nejstarší instituce svého druhu na celém kontinentě, a z dob španělské kolonizace se tam dochovala řada barokních svatostánků: Například kostel sv. Augustina z roku 1607 je vůbec nejstarší na Filipínách a v roce 1993 se spolu s trojicí dalších dostal na seznam UNESCO.
Kolumbův splněný sen
Přístavní pevnost Maynilu, obývanou příslušníky etnické skupiny Tagalog, proměnili Španělé nejprve v administrativní centrum své kolonie, načež jí připadl status metropole pod názvem Manila. Právě odtud vyplouvaly flotily do mexického Acapulca, načež zboží směřovalo dál do Evropy. Obchodní trasa napříč Tichým oceánem – tzv. Manilská galeona – fungovala počínaje rokem 1565 čtvrt tisíciletí a sloužila coby alternativa k nizozemské, potažmo portugalské nadvládě v jihovýchodní Asii. Svým způsobem šlo navíc o naplnění někdejších plánů Kryštofa Kolumba, jenž hodlal do Španělska přivézt bohatství z Dálného východu. Filipíny se staly jedinou španělskou kolonií mimo Nový svět.
Hlava na hlavě
V posledních dekádách ovšem Manile v roli hlavního města dochází dech. Na pouhých 43 kilometrech čtverečních se tam tísní 1,7 milionu lidí – pro srovnání, Praha se rozkládá na ploše 496 kilometrů čtverečních. Filipínské velkoměsto tudíž bojuje s nedostatečnou kapacitou bydlení, s mizernou hygienickou situací i s dopravními zácpami. Již ve 30. letech proto tehdejší prezident Manuel Quezon předložil návrh na vybudování zcela nové metropole.
Město pojmenované na jeho počest se začalo stavět 12. října 1939 a počtem obyvatel Manilu postupně předstihlo téměř dvojnásobně. Status metropole však Quezonu náležel pouze v letech 1948–1976. Poté žezlo znovu převzala Manila, jež navzdory popsaným problémům zůstávala přinejmenším kulturním a historickým centrem. Obě sídla a jejich bezprostřední okolí se mezitím rozrostly do podoby jedné z největších aglomerací světa, čítající 13,5 milionu obyvatel.
Tisíciletá rýže
Severní část ostrova je oproti tomu osídlená jen minimálně. Horské pásmo Centrální Kordillery pokrývá asi šestinu Luzonu a stalo se domovem různých domorodých etnických skupin, jež často hovoří vlastními jazyky. Jeden z nejchudších regionů ostrovního státu spoléhá na bohatství ze země: Místní půda poskytuje kromě nerostných surovin i dostatek živin a vláhy pro pěstování zemědělských plodin. Z hor také pochází více než desetina filipínské rýže, která se tam už po tisíce let sklízí stále stejným způsobem. Rýžové terasy vybudované na svazích tak poskytují cenné svědectví o tradicích, jež vyžadují spolupráci celé komunity a detailní znalost přírodních cyklů.
Život mezi vulkány
Jelikož se souostroví rozkládá na linii tzv. pacifického ohnivého kruhu, zažívají Filipínci na dvacet slabých zemětřesení denně, a kromě toho musejí počítat s příležitostnými sopečnými erupcemi. Na Luzonu se nachází hned několik z nejaktivnějších filipínských vulkánů: Například u Mayonu se za posledních 400 let podařilo zaznamenat přes pět desítek silných erupcí, zatímco u sopky Taal máme doloženo 34 výbuchů, které si dohromady vyžádaly nejméně šest tisíc obětí. A například stratovulkán Pinatubo vyvrhnul v roce 1991, při jedné z největších erupcí ve 20. století, deset kilometrů krychlových hornin.
