Explozivní rejnoci: Britské ponorkové torpédomety

Vzájemné ostřelování manévrujících plavidel salvami těžkých kanonů na rozdíl od leteckých útoků prodlužovalo dobu zápasu, protože na větší vzdálenosti zasáhly protivníka jen některé z mnoha vypálených projektilů. Platilo to i o torpédech, projektilech s výbušnou hlavicí, řídicím systémem a pohonnou jednotkou. Označení získaly podle parejnoků – latinské sloveso torpore znamená ztuhnout či ochromit, a tyto ryby vytvářejí elektrický výboj, který paralyzuje jejich kořist.

Série zlepšováků

Zasáhnout protivníka výbušným „doutníkem“ nešlo nijak snadno. Torpéda směřovala k cíli na hladině nebo pod ní rychlostí 30–80 km/h, s účinným dosahem zpravidla několika kilometrů, maximální délka „doplutí“ činila kolem 20 km. Aby se tyto válce naplněné trhavinou na rozbouřeném moři příliš nevychýlily z dráhy a současně zasáhly pohybující se objekt, vypouštěly se z lodí ve větším počtu zároveň – někdy v sestavě jakéhosi „vějíře“. Jejich stabilitu zajišťoval gyroskop, mechanismus, který stále korigoval pomocí kormidel plavbu torpéda a vracel ho do nastavené osy.

Konstruktéři se dále snažili zvyšovat pravděpodobnost poškození cíle tím, že místo nárazového zapalovače instalovali k hlavicím iniciátor magnetický. Ten zajistil detonaci v případě, že se torpédo ke kovovému plavidlu přiblížilo, a z nějakých důvodů ho minulo. Další „trik“ zvyšující úspěšnost spočíval například v „křižujících“ torpédech namířených proti konvojům a skupinám plavidel – „doutník“ při pohybu „cik cak“ měl větší šanci do některého narazit.

Protože projektilům, které za sebou zanechávaly kvůli paroplynovému a pneumatickému pohonu či spalovacímu motoru viditelnou „dráhu“, se mohla loď vyhnout, přišel další krok – zavádění elektrického pohonu. Některé typy výbušných „rejnoků“ se dočkaly rovněž akustického či magnetického samonavádění.

Raději pod hladinou

Efektnější způsob, jak bez většího rizika a překvapivě „doručit“ torpédo do co největší blízkosti terče, představovalo vypuštění hejna „rejnoků“ ze skrytu pod hladinou, tedy z ponorek. Odpalovací trubice se nacházely v jejich přídi v počtu dvou až šesti, občas i na zádi. Jejich přední a zadní záklopka měla takové jištění, že pokud se otevřela přední, zůstávala uzavřená zadní a naopak, což mělo zabránit fatálnímu přívalu vody do nitra plavidla.

Větší úspěšnost zásahu „rejnokem“ však byla vykoupena mnohem náročnější obsluhou torpédometu „pod hladinou“ než u klasických plavidel. S vrhačem pevně zabudovaným v přídi nešlo pohybovat a mířilo se tedy s celou ponorkou, přičemž cíl pozorovala posádka periskopem.

Před odpálením projektilu muselo mužstvo torpédomet zepředu otevřít, aby došlo k jeho zaplavení a vyrovnání tlaku v trubici s tlakem vody v dané hloubce. K vymetení se někdy výjimečně používala pružina, většinou ale posloužil stlačený vzduch – a vzápětí naskočil vlastní motor torpéda, který ho hnal k cíli. Poté muselo dojít k hermetickému uzavření krytu trupu a přední záklopky na vypouštěcí trubici. Z ní se pak vypustila voda do takzvaných balastních nádrží – ty měly umožňovat změnu hloubky ponoru, zajišťovat stabilitu či náklon plavidla.

TIP: Třída ponorek Gato: Nejdůležitější typ amerických podmořských plavidel druhé světové války

Pomocí malých mechanických kladkostrojů a případně jeřábů a nabijáků námořníci zasunuli zezadu do torpédometru další projektil a v případě zjištění cíle popsanou proceduru zopakovali. Opětovné „naládování“ trvalo u ponorek na začátku druhé světové války dlouho, až 20 minut. Vypouštěcí trubice stejně jako ostatní součásti ponorky poškozovala slaná voda, proto se v docích vyjímaly z trupu a pečlivě udržovaly.