Evoluce hmyzího mozku: Samotářská sarančata si vystačí s menším mozkem
Biologové z univerzity v Cambridgi zjistili, že rozdílný způsob života sarančí zásadním způsobem ovlivňuje vývoj jejich mozku.

Saranče všežravá (Schistocerca gregaria) žije jako samotář. Když ale přijde období dešťů, shlukuje se do obrovských skupin putujících napříč kontinenty. (foto: Shutterstock)
Po tři generace chovali Swidbert Ott a Stephen Rogers z univerzity v Cambridgi v izolaci saranči všežravou (Schistocerca gregaria) a následně porovnali velikost a strukturu jejího mozku se sarančaty žijícími v hejnech. K překvapení všech se ukázalo, že ačkoli jsou samotářská sarančata větší, jejich mozek je o 30 procent menší. Byly v něm však lépe vyvinuty oblasti vyhodnocující zrakové a pachové vjemy.
U sarančí žijících v hejnech byly naproti tomu o mnoho větší ty části mozku, které zodpovídají za proces učení a zpracovávání komplexních informací. Tato sarančata totiž musí čelit změnám, které přináší život v neustálém pohybu napříč kontinenty uprostřed davu představujícího dravou konkurenci. Vyhrává ten, kdo se dostane jako první k potravě a kdo si dokáže zajistit, aby ho ostatní nesežrali. V takovém prostředí je větší mozek nutnou podmínkou.
Sarančata jsou podle Otta ideálním modelem pro studium vztahu mezi životním stylem, chováním a strukturou mozku. V době sucha, kdy panují drsné podmínky, se protloukají jako samotáři a jiným jedincům svého druhu se zdaleka vyhýbají. Když přijde období dešťů a vegetace se rozbují, začnou se shlukovat do obrovských skupin, putujících od místa k místu a neúprosně spásají každý ostrůvek zeleně. V tomto období se také páří a rychle rozmnožují.
Swidbert Ott se domnívá, že život ve velkých skupinách hledajících rozmanité a nepředvídatelné zdroje potravy, je klíčovým faktorem vedoucím k vývoji velkého mozku i u obratlovců.