Divoká medicína: Šest nejpodivnějších lékařských zákroků historie

Jednou měř, dvakrát řež

kauza: trojnásobné zabití | kdy: 1846

Brit Robert Liston patřil k nejlepším i nejrychlejším chirurgům své doby a provedl první úspěšnou operaci v celkové anestezii. Odehrála se roku 1846 v Londýně a lékař při ní nohu nebožáka uspaného éterem amputoval za pouhých osmadvacet vteřin. Občas však jeho rychlost nadělala víc škody než užitku. Jistý pacient například přišel s dolní končetinou také o varle, což bylo jistě nepříjemné, ale jako daň za záchranu života snad snesitelné. Další nepovedený zákrok měl ovšem mnohem tragičtější následky: Kromě nohy nemocného uřízl Liston rovněž prsty svému asistentovi, který později stejně jako pacient zemřel v důsledku infekce.

Zákrok měl navíc ještě jednu oběť – přihlížejícího, jemuž lékař při máchnutí chirurgickým nožem prořízl kabát. Muž se pravděpodobně vyděsil, že ostří proniklo až do těla, a utrpěný šok mu způsobil smrt. Dosud jde o jedinou operaci s třísetprocentní úmrtností… (foto: Wikimedia Commons, Wellcome Images, CC BY 4.0)

Pacička pro štěstí

kauza: rození zvířecích ostatků | kdy: 1726

Mladá Angličanka Mary Toftová nijak nevyčnívala z davu: V sedmnácti letech se vdala, časem přivedla na svět dvě děti, z nichž jedno zemřelo, a právě čekala třetí – když ji prý při práci na poli polekal králík a ona potratila. Od té doby byla chlupáči posedlá, a když ji pak postihly nečekané bolesti, porodila několik částí zvířecích, patrně králičích těl. Ačkoliv si ze začátku nebyl věrohodností jejího vyprávění nikdo jistý, během následujících týdnů žena opět porodila velké množství ostatků, především kočičích a králičích.

Případ zaujal přední anglické lékaře včetně královského chirurga Nathaniela St. Andrého, kteří část porodů viděli na vlastní oči, a neměli tudíž důvod je zpochybňovat. Z Mary se stala národní senzace, záhy se ovšem pod tlakem důkazů přiznala, že do sebe zvířecí torza a končetiny před každým „porodem“ sama nastrkala… Jakkoliv může být popsaná kauza nechutná, její význam spočíval i v odhalení naivity některých lékařů, na jejichž odborný úsudek tehdy spoléhali mnozí, krále nevyjímaje. (foto: Wikimedia Commons, Wellcome Images, CC BY 4.0)

Hlavu léčit jedině hlavou!

kauza: léčiva z mrtvol | kdy: 1685

V minulosti lékaři předepisovali pacientům prapodivné léky: vedle několika málo užitečných často i takové, jež v lepším případě nefungovaly a v tom horším po jejich nasazení už nebylo koho léčit. Konzumace částí lidských těl, jejíž tradice sahá do starověku, většinou nekončila smrtí – pokud se tedy dotyčný z ostatků nenakazil nějakou novou chorobou. Někteří dokonce věřili, že potíže s nejrůznějšími tělesnými partiemi nejlépe zmírní právě přípravky z daných částí těla.

Už v antice se proto vedle krve gladiátorů používala na záchvaty údajně i kostní dřeň a mozky dětí. Zvyk léčit neurologické obtíže konzumací kusů hlavy se udržel až do novověku a angličtí lékaři 17. století navrhovali za daným účelem používat prášek z lidských lebek. Podobný „medikament“ dostal v roce 1685 také Karel II. Stuart a kvůli urychlení léčby mu bylo doporučeno popíjet alkohol z poháru vyrobeného z lebky. Zvrácená medicína však nezabrala a král několik dní po prodělaném záchvatu zemřel. (foto: Shutterstock)

Srdeční záležitost

kauza: experimenty na lidech | kdy: 1929

Před uvedením do praxe je vhodné novou léčebnou metodu důkladně otestovat. Přesně to měl v úmyslu i německý chirurg Werner Forssmann, když chtěl koncem 20. let minulého století ověřit, zda by bylo možné dopravovat různé látky do srdce katétrem zavedeným do pažní žíly. Experiment chtěl původně vyzkoušet na pacientovi, ale u nadřízeného nepochodil. Souhlas nezískal ani pro návrh, že pokus uskuteční sám na sobě. Forssmann se však nenechal odradit a vizi realizoval za asistence jedné ze sester, kterou nápad nadchl a trvala na tom, že se pokusným subjektem stane sama. Chirurg ji ovšem obelstil a katétr zavedl do vlastní žíly.

Po zanoření prvních třiceti centimetrů hadičky přivolala dvojice další sestru, aby pořídili rentgenové snímky a viděli, kam až se dostali. Experiment nakonec dopadl úspěšně, nicméně Forssmann za svou neposlušnost o místo chirurga přišel a začal se věnovat urologii. Časem se mu nicméně dostalo zadostiučinění a v roce 1956 získal za podíl na objevu metody katetrizace srdce Nobelovu cenu. (foto: Getty Images)

Vyhladovět a polapit

kauza: hubení parazitů | kdy: 1854

Parazitičtí červi trápili člověka odjakživa a zoufalí lidé se v boji s nimi nebáli sáhnout ani po naprosto nesmyslných řešeních. Například podnikavý americký lékař Alphonsus Myers si v polovině 50. let 19. století nechal patentovat past na tasemnice: Sestávala ze zlaté trubičky, v níž se nacházela návnada na cizopasníka v podobě sýra na dlouhém provázku. Pacient měl po několikadenním půstu trubičku spolknout a pak už jen čekat, až vyhladovělá tasemnice vylákaná z tenkého střeva do žaludku vábení pochutiny podlehne. Poté bylo možné aparát i s červem pomalu vytáhnout ústy. Myers dokonce tvrdil, že se mu takto podařilo ulovit sedmnáctimetrovou tasemnici. Zařízení však samozřejmě nefungovalo a za pár let už si na něj nikdo ani nevzpomněl. (foto: Shutterstock)

Ostrý ranní dech

kauza: hořlavý dech | kdy: 1899

Když se roku 1899 nejmenovaný tovární dělník předčasně probudil a zapálil sirku, aby se podíval na budík, ještě netušil, že až se ji pokusí sfouknout, doslova mu exploduje do obličeje. Situace bohužel nebyla ojedinělá, a kdykoliv se muž dostal do kontaktu s otevřeným ohněm, jeho dech jednoduše hořel. Svěřil se proto do péče lékařů, kteří si jeho potíže zpočátku nedokázali vysvětlit. Nakonec se ukázalo, že má dotyčný ucpané tlusté střevo, v žaludku mu proto fermentuje natrávená strava a v důsledku toho vzniká dost metanu, aby muži unikal pusou. Hořlavý plyn mu pak komplikoval život. Blokádu se lékařům každopádně podařilo narušit, a nešťastník tak o svůj dračí dech přišel. (foto: Unsplash, Trent Pickering, CC0)